Kdybyste měl ve stručnosti popsat závod, jehož jste se zúčastnil, jak byste jej přiblížil?
„CHALLENGEROTH je nejstarší dlouhý triatlon v Německu, snad i v Evropě. Letos se jej zúčastnilo 3 336 jednotlivců a 658 štafet. Obnáší 3 800 m plavání, 180 km na kole a pak se běží maraton, čili 42,195 km. Atmosféra v Rothu byla fantastická, přijelo sto tisíc diváků, všude transparenty, nápisy jako na Tour de France. Někteří závodníci absolvují jen tento podnik, už mají svoje čipy a jak o tom tak zpětně přemýšlím, na jejich názoru, že zvládnout jeden takhle náročný závod za rok dá víc, než deset kratších triatlonů, něco bude…“

Asi bychom se měli zmínit, jak jste se vlastně dostal k triatlonu…
„Od třetí třídy jsem hrál stolní tenis, docela obstojně. Získal jsem dokonce medaili z dorosteneckého mistrovství republiky. Jezdil jsem i na kole. Po vojně, někdy v roce 1988, jsem vstoupil do vůbec prvního oddílu triatlonu na okrese, který při TJ Sokol Kdyně založili Libor Heidler, Jaroslav Hinterholzinger, hlavní tahoun Karel Polanský a Václav Dufek. Já byl pátým členem. Pak jsem deset let závodil,byl jsem mimo jiné okresní přeborník. Když jsem se pustil do podnikání, na triatlon nebyl čas. Musel jsem to omezit, a to až tak, že jsem se sportem málem skončil docela.“

Ale zase jste začal…
„To bylo díky hecu s Radkem Čejkou, náčelníkem bikerského klubu Jabkoty Kdyně. Řekl, že mě porazí na Železném muži Bělska. Výzvu jsem přijal. Radek mě sice nepředjel, ale do cíle jsem dorazil až za ním, protože jsem zabloudil. Ředitel závodu Libor Picka tehdy řekl, že když zabloudíme, máme jet pořád rovně, tak jsem ještě se dvěma účastníky jel. O dva měsíce později jsem podstoupil přijímací rituál a vstoupil do klubu Jabkoty. Tam jsem se seznámil s Tomášem Francem, který mimochodem tenkrát v té Bělé vyhrál, a spolu jsme se začali bavit o tom, že zkusíme dlouhý triatlon.“

Ono to určitě není jen o tom říct si, že to zkusíte. Jak dlouho jste se připravoval na CHALLENGEROTH?
„Na ten první, loňský, který jsem na rozdíl od Tomáše nedokončil, jsem se chystal dva a půl roku. Měl jsem tréninkové plány ještě z dob, kdy jsem triatlon dělal závodně, jenže jsem je musel celé přepracovat, protože jsem už starší a tělo nestačilo regenerovat. Musel jsem začít trénovat úplně jinak. Na zkoušku jsem si zaběhl maraton v Praze, kde jsem byl bez ohledu na krizi na pětatřicátém kilometru spokojen s výsledným časem 3:45:57. Po maratonu jsem na podzim absolvoval silničního Krále Šumavy a po těch dvou stech kilometrech jsem se definitivně rozhodl, že do toho půjdu.“

Zkusil jste si někdy v tréninku celý dlouhý triatlon?
„Ne. To se nedělá, to bych pak ani na ten závod nemusel. Na maraton se také netrénuje tak, že běháte čtyřicet kilometrů. Běhá se maximálně třicet, buď to pak dáte nebo ne.“

Jenže ono vám to vloni v Rothu nevyšlo. Co se stalo?
„Absolvovat samotný maraton, po pár měsících závod na kole, to všechno je samozřejmě úplně o něčem jiném, než dát všechno najednou. Plavání bylo tehdy bez problémů, kolo také. Při závěrečném maratonu jsem prvních deset kilometrů uběhl pod jedenapadesát minut, což je pět minut na kilometr. To je po tom všem plavání a kole v mém věku neuvěřitelné. Takže super pocit. Jenže ta euforie, že jde všechno hladce, je strašně zrádná. Podcenil jsem pravidelné doplňování tekutin a na čtrnáctém kilometru zkolaboval. Sanitkou mě odvezli do nemocnice, kde jsem se brzy ale vzpamatoval, aniž by mně museli dávat infuzi glukózy, jako některým dalším. O to víc mě to mrzelo, protože stačilo na tři čtvrtě hodiny zalézt někam do křoví a mohl jsem to dokončit, byť třeba o hodinu později. Prostě hlava by šla furt, ale tělo ne a najednou konec. Přitom to vyhasnutí trvalo strašně krátkou dobu…“

To muselo být velké zklamání…
„Nejhorší na tom bylo, že jsem se držel všech rad, které jsem předtím získal. No, ono jich zase tak moc nebylo, protože tady není tolik lidí, kteří mají s tak náročným závodem zkušenosti. Něco jsem vyčetl, pár rad jsem získal od holky ze Slovenska, která dělá dlouhé maratony a byla někde v Chodské Lhotě na soustředění. Sem do Kdyně chodila plavat. Hlavně mi každý říkal, že na kole musím pořád jíst, protože při běhu už toho moc nesním. Tak jsem se toho držel. Při běhu jsem si dal trochu vody, jonťák a každou druhou občerstvovačku banán. Ale tělo je po tom všem ´vyšusované´ a občerstvovat se musíte pořád. To jsem neudělal.“

Přesto jste se rozhodl, že do toho půjdete znovu…
„Po závodě jsem si dal delší pauzu, na kole jezdil jen tak na kochání, občas jsem si byl zaplavat a chodil na masáže. Tělo si muselo odpočinout. Od ledna jsem zvyšoval objemy, hodně jsem běhal, chodil na spinning, který nemusím, ale zadek si musí zvyknout na sedlo. Od Jabkoťáků jsem dostal jako dárek běžky, takže jsem je využíval. Před letošním Rothem jsem neměl najeto na kole moc, jen dva a půl tisíce kilometrů, což bylo o pět set kilometrů méně, než o rok dříve. Ale zato jsem měl více naběháno, protože z běhu jsem měl po tom kolapsu obavy. Týdně jsem proto běhal okolo čtyřiceti kilometrů.“

Letos jste závod absolvoval sám? Nikdo další z klubu nejel?
„Ne, Tomáš Franc už měl splněno, a on ten závod není žádná sranda. Ale dělal mi doprovod. Spolu s ním mě jeli povzbudit Pepa Tauer mladší a Martin Sokol. Nakonec mě v podstatě zachránili, bez jejich povzbuzování bych to možná nedokončil ani letos.“

Zase běh?
„Ano, na úplně stejném místě. V hlavě jsem tu krizi z předchozího ročníku měl, to je marné. A to se kolem toho místa běželo dvakrát. V jednu chvíli jsem byl psychicky na dně nebo spíše pod dnem, dokonce jsem už jenom šel, ale kluci naštěstí stáli zrovna na tom místě, což mě znovu nakoplo a já závod dokončil. Přitom od dvacátého kilometru začalo strašně pršet, hotová průtrž mračen, chyběly jen kroupy. Někteří závodníci na občerstvovacích stanicích brali igelitové pytle na odpadky, dělali si v nich díru na hlavu, navlékali si je na sebe a v tom běželi! Já naštěstí zbylých dvaadvacet kilometrů uběhl v kuse, takže jsem nepromrzl. Na stadionu, kde byl cíl, museli rozsvítit světla, jaká byla tma. Hasiči tam byli odčerpat velké a hluboké kaluže vody, kterými závodníci sotva mohli proběhnout. Prostě, jak řekl Tomáš Franc, letos to byl opravdový Ironman.“

Takže kromě krize při běhu jste vše zvládl bez problémů?
„Plavání šlo, měl jsem neoprén, voda nebyla ani tak studená, jak jsem čekal. Dokonce jsem ani neměl křeče. První ze dvou devadesátikilometrových okruhů na kole jsem jel v průměru třicet celých jedna, takže spokojenost. Ve druhém okruhu začalo foukat, ale jen prvních čtyřicet kilometrů, pak se to otočilo a foukalo to do zad. Kolo jsem tedy zvládl, i když s těžkým žaludkem, buď jak jsem se předtím ve vodě napil nebo z toho gelu, který se na občerstvovačkách jedl. Ten mi nesedl, jenom při pomyšlení na něj se mi zvedal žaludek, přitom jsem ale věděl, že ho musím jíst. S tím jsem se ´pral´ i při závěrečném maratonu. “

Přechody z plavání na kolo a z kola na běh vám problémy nedělaly?
„Ne, to se stává u krátkých maratonů. Tady jsem se vždy chvíli zdržel v depu, po plavání se převlékl do cyklistického, abych si na sto osmdesát kilometrů udělal pohodlí, to samé před během, takže to bylo v pohodě.“

Po každé disciplíně triatlonu bolí něco jiného?
„Ano, po plavání bolí ramena, protože to celé plavu kraulem, na kole pomáhá hrazda, ruce si trochu odpočinou, ale přesto bolí nejvíce. Při běhu pak nohy…“

Za jak dlouho se z toho člověk dostane?
„Dnes (v pondělí 18. 6. – pozn. redakce) je to osmý den a pořád to cítím. Ale včera už jsem lehkým tempem běžel patnáct kilometrů.“

Jaké pocity jste měl v cíli?
„Před startem jsem přemýšlel, co všechno budu v cíli dělat, jak vyskočím radostí, ale skutečnost byla taková, že jsem byl rád za to, že jsem vůbec zvedl ruce nad hlavu. Ohromný pocit štěstí se mísil se strašlivou únavou a velkou bolestí. Že nám v cíli blahopřála britská triatlonistka Chrissie Wellingtonová, která ten den v Rothu mimochodem zlepšila vlastní nejrychlejší světový čas a závod absolvovala za osm hodin, 19 minut a 15 sekund, čímž pokořila své loňské maximum o více než dvanáct minut, to jsem zjistil až později z fotek.“

Takže co člověk má z dvanácti hodin a devětapadesáti minut utrpení, během nichž jste závod zvládl?
„Je to splněný sen, který jsem měl celých dvacet let, co triatlon dělám. Na tohle jsem koukal v televizi. Teď jsem si to i zkusil a závod dokončil.“