V posledních týdnech na sebe pořádně upozornil, na konci dubna při Českém poháru trefil v trapu všech 125 terčů, čímž vyrovnal světový rekord. O týden později ovládl v Káhiře počtvrté v kariéře závod Světového poháru. „Největší radost ale je, když jsou děcka zdravá a doma je všechno v pohodě,“ říká v rozhovoru pro Deník střelec brněnské Komety a otec dvou dětí.

Takže váš život už se dost blíží tomu, jaký byl před zlatou olympiádou?
Ono už je to skoro dva roky, ale sem tam se najde někdo, kdo se chce vyfotit nebo žádá o podpis. Ale už to není takové jako v prvních měsících po olympiádě. Tehdy jsme byli třeba na dovolené v Beskydech a lidé mě poznávali normálně v restauraci nebo když jsme byli na výletě u Macochy, chtěli se někteří vyfotit. Nezávidím lidem, kteří se nemůžou projít v klidu po Praze. Popravdě se divím těm, kteří chtějí být hodně známí. Přicházejí o soukromí, což vnímám jako velké negativum.

Takže vám to není příjemné, když vás někdo požádá o podpis nebo fotku?
My jsme střelci, takže nejsme tak známí. Dalo se to zvládnout. Kdoví ale, jak to mají herci jako Ondra Vetchý nebo Martin Dejdar, případně hokejista Jarda Jágr, které znají všichni…

Zvou vás stále jako olympijského vítěze na akce?
Začala nám sezona, takže na to úplně čas nemám. Většinou jsem si ale vybíral spíš charitativní nebo sportovní akce, než abych někde na firemním večírku dělal maskota. Taky mi psali lidi z ciziny, jestli nemám střelecký kemp a nenabízím možnost zatrénovat si za peníze. Na takovéto věci čas nemám. Když už nějaký je, tak se věnuju dětem nebo myslivosti, což je můj koníček.

Dá se tedy shrnout, jak se změnil váš život po zisku zlata na olympiádě?
Samozřejmě zlato je nejvíc, čeho můžeme v našem sportu dosáhnout. Bylo taky pěkné získat finanční odměnu od Národní sportovní agentury. Člověk si vytvořil finanční polštář. Pořád mě pár lidí poznává a celkově jsou na mě ostatní jako na olympijského vítěze vlídnější.

Další olympiáda v Paříži se blíží, vy jste pro Českou republiku vystřílel první kvóta plac už loni v srpnu při vítězném mistrovství Evropy. Místo nejspíš taky zaplníte. Máte už olympiádu v hlavě?
Před olympiádou v Londýně se mně stalo, že jsem vybojoval kvóta plac hned při první příležitosti a nevedlo se mně tam tak, jak když jsem se do Tokia dostal až na poslední chvíli. Je to závazek si ještě potom přes rok a půl udržovat formu, aby mě tam státní trenér nominoval. Soustředím se spíš vždy na konkrétní závod.

Nedávno jste vyhrál světový pohár v Káhiře. Jak sezonu zatím hodnotíte?
Ano, za ten úspěch jsem moc rád, zvlášť když jsem předtím na Světovém poháru v Kataru postoupil do semifinále a tam udělal pětichybu, to znamená, že jsem netrefil pět položek v řadě. Připadal jsem si jako junior. Měl jsem strach, aby se to nezopakovalo i v Káhiře. Tam se zadařilo. Jako motor jsem měl i hlášku, kterou mi říkal kamarád, že pro druhého se nehraje hymna. Tak jsem to dotáhl až do vítězného konce.

I když místo na olympiádě ještě nemáte stoprocentní, je dost pravděpodobné, že se tam podíváte. Těší vás, že se hry budou konat po letech v Evropě?
No, na rovinu. Nebudeme v Paříži, ale zhruba tři hodiny cesty od ní v Châteauroux, kde mají pěknou novou střelnici a soutěže se tam budou konat, aby nemuseli stavět novou střelnici. Nedokážu odhadnout, jestli fanoušci kvůli střelbě vyjedou z Paříže. Někomu se asi bude chtít, ale zřejmě půjde víceméně o naše známé nebo skalní fanoušky střelby.

Mrzí vás, že nebudete v centru dění?
Bude to takové klidnější. Já ale neměl na žádné olympiádě za cíl lítat po vesnici a sbírat odznáčky od ostatních. Do Tokia jsme sice letěli s předstihem, ale tím, že byl covid a přísná opatření, tak jsme stejně moc věcí okolo neřešili a možná i proto dosáhli na takový úspěch, když jsme měli klid.

O místo na olympiádě musí zabojovat ještě váš parťák a velký kamarád David Kostelecký, se kterým jste si to v Tokiu rozdal o zlato. Čím si tak sedíte?
Nevím, čím to je, jestli povahou nebo tím, že bydlí v sousední vesnici. Když jsem střílel jako junior, David už vozil seniorské medaile. Potom jsem se mezi dospělé dostal i já a trávili jsme spolu hodně času, i s reprezentačním trenérem. Jsme celkově dobrá parta v národním týmu, dokážeme si udělat srandu, de facto se ani nehádáme. Naše přátelství je taková světová rarita. Když jsou dva dobří střelci z jedné země, tak se většinou nebaví, závidí jeden druhému. Mezi námi panuje zdravá rivalita, ale určitě žádné závidění nebo pomlouvání. Možná proto jsme tak zadobře. Jeden závod vyhraje David a mně se nepovede, jindy se zas daří mně a jemu no. Určitě ale nemá cenu, abychom proti sobě něco měli. K čemu by to bylo, když bychom se stejně museli potkávat?

Jste si blízcí i povahami?
David je střelecký workoholik, pořád musí makat a objevovat, co ještě zlepší. Já jsem možná spíš flegmatik, řeknu si dobrý, dneska to lítá na ho.no a takhle to beru. Mezi našimi povahami jsou rozdíly, ale jak se říká, protiklady se přitahují.

Oběma vám je přes čtyřicet, čím to je, že třeba zrovna vy zažíváte nejlepší období kariéry v takto pokročilém sportovním věku?
Pokud má člověk dobrý postřeh, chuť a není limitovaný zádama, které dostávají opravdu zabrat, tak může střílet na vrcholové úrovni do padesáti let. A člověk to pak všechno ustojí líp i psychicky. Mladí se naučí rychle kvalitně střílet, ale přijde mistrovství světa, trefí čtyři položky a pátou neustojí psychicky. Udělají dvě tři chyby a jsou dvacátí. Ve svém věku se už s tím vším teď dokážu vyrovnat líp než dřív. To, že jsem udělal v Kataru pětichybu, nebylo tím, že bych byl nervózní, ale musel jsem pak změnit techniku.

Máte pořád chuť do střílení, nebo se musíte do tréninku nutit?
Zrovna nedávno jsem si říkal pokolikáté už jsem po závodě balil flintu, pokolikáté ji za těch sedmadvacet let kariéry dával do přepravního kufříku a pokolikáté jsem se převlékal. Když mířím na trénink, sednu do auta, a musím přes celé Brno, protože bydlím pod Brnem a střelnici máme úplně na severu města. Musím dopředu hodně plánovat kudy pojedu, abych se vyhnul kolonám. Takže to není příjemné. Ale pak jak přijedu na místo a jsem v lese, tak už je to dobré. Žene mě láska ke sportu, střelbou se člověk nezabezpečí finančně na celý život. Je třeba nesmysl, aby někdo ukončoval studia kvůli tomu, že vidí ve střelbě budoucnost. Je to opravdu hlavně o té lásce.

Jak často trénujete?
Když je sezona a nemáme o víkendu závod, tak jsme na střelnici čtyři až pět dní, když je závod, což obvykle bývá pátek, sobota, neděle, tak v týdnu dva dny.

Střílíte i ve volném čase, protože vaším velkým koníčkem je myslivost.
Ano zmínil jsem to tak, ale často, když se chystám do lesa, tak dojde můj dvanáctiletý kluk, že chce jít se mnou, do toho se někdy přidá dcera, tak to je spíš výlet do přírody než čekaná. Děti nedokážou být potichu a pořád tam něco baští. (smích)

Věnujete se i jinému sportu?
Docela se věnuju doplňkovým sportům. Dřív hlavně squashi, kde si člověk trénuje postřeh, potom taky badmintonu a ping pongu. Postupně jsme hlavně přes zimu přešli na tenis. Chodíme taky do fitka a do sauny a na masáže, protože střílení je opravdu velká zátěž na záda.

A v televizi si pustíte nejradši jaký sport?
Když je hokej, tak ten sleduju. Zažil jsem Nagano, zlatý hattrick. Vždy když běží v televizi záběry z těchto událostí, tak mám husí kůži. Loni jsme měli na mistrovství světa bronz, tak to člověk zažívá národní hrdost, ale že bych jinak přepínal mezi sporty… Nevím třeba, co si mám myslet o české fotbalové lize, když člověk čte o korupci, podplácení rozhodčích, nechci to komentovat. Fotbal není můj sport číslo jedna.

Zpět ke střelbě. Jaké máte v kariéře ještě cíle?
Podařilo se mi vyhrát mistrovství Evropy i olympiádu, na mistrovství světa jsem byl zatím bronzový. Je to takový můj dluh, o který se chci pokusit.

A co vás čeká v nejbližší době?
Budou Evropské hry v Polsku, ale nevím, jestli mě tam trenér nominuje do individuálního závodu, protože místo do Paříže už prakticky mám. Pojede tam asi někdo jiný, ale já se ve Vratislavi zúčastním týmové soutěže. Následující závody, jako třeba mistrovství Evropy, budou dost o bojích o kvóta plac.