Letošní smůla neopustila posádku kdyňského APM-Automotive Rally Teamu, Slávu Ducháčka a Petra Dufka, ani při Rally Bohemia. Po českokrumlovské rally, kde startovali s půjčeným autem a na lepší než čtvrté místo ve třídě A5 nebyla šance, si chtěli spravit chuť právě na ´Bohemce´. Jenže stejně jako na úvodní Jänner rally byla proti technika a tři RZ před koncem soutěže museli odstoupit z prvního místa kvůli prasklé poloose. „Je to prokletí. Vždyť vloni jsme v celé sezoně neodstoupili vinou technické závady ani jednou. A letos ve čtvrté soutěži už podruhé,“ žehral na osud loňský mistr republiky ve sprintrally, kterému k titulu pomohla společně s jeho jezdeckými schopnostmi právě spolehlivost týmové Felicie KitCar a práce mechaniků.
Přitom právě přípravě auta a jeho kompletní repasi věnovala posádka i mechanici před Rally Bohemia obrovské úsilí a množství času. Možné komplikace ale hrozily z jiné strany. Už na tréninky Ducháček odjížděl nastydlý a s vysokými horečkami. Zdravotní stav se do pátečního startu nezlepšil. Navíc se k teplotám přidal i otok části obličeje. Proto posádka odtrénovala jen na dva průjezdy tratě a už to byl určitý handicap. „Přesto jsem se ale strašně těšil. Hlavně na superspeciálku v Sosnové, kde jsem kdysi závodil v rallycrossu. Myslel jsem, že pojedeme ve dvojici proti Kopelentovi, ale nakonec nás pořadatelé nasadili proti domácímu Mr. Cimbu. O to větší radost jsme měli, že jsme ho dokázali porazit, navíc s nejlepším časem ve třídě. Šlo ale zatím jen o šou pro diváky, hlavní boj měl teprve přijít, ale i tak nás to pořádně nažhavilo na další dva dny,“ popisuje příjemný začátek soutěže kdyňský jezdec.
V noci na sobotu však pořádně zapršelo a to Slávovi s Petrem do karet nehrálo. „Čekali jsme, že bude velké horko, a tak jsme nakoupili nové gumy na sucho. A protože jsme měli s sebou málo disků, tak jsme hned ráno museli řešit přezouvání pneumatik. Ale i to jsme zvládli. A protože se Slávovi i přes otok pořád ještě vešla hlava do přilby, tak jsme se do toho pustili,“ nyní už se smíchem glosoval sobotní úvod spolujezdec Petr Dufek. Městskou ´erzetu´ v Mladé Boleslavi posádka APM-Automotive Rally Teamu vyhrála.
V další RZ už jeli Kdyňané na vytahaném blátě s větším respektem a bylo z toho druhé místo o více než pět vteřin za skvěle jedoucím Bryndou. Museli ale na trati zvládnout i jednu z mála krizových situací během závodu, když se jim ve velké rychlosti při prudkém sjezdu mezi stromy jejich felicia ´sekla´ napříč silnicí… Menší útlum ale zdárně překonali a od RZ 4 už byli ve všech sobotních zkouškách nejrychlejší ve třídě. „V předposlední z nich jsme dojeli Kopelenta, který nás hned férově pustil před sebe. I to pomohlo, že jsme druhý den zakončili na prvním místě ve třídě s náskokem téměř minuty a čtvrt a mohlo se nám tak před nedělí dobře usínat,“ říká Sláva.
Mohlo, ale neusínalo… Přetrvávající zdravotní problémy donutily Ducháčka odjet do nemocnice, kde mu lékaři diagnostikovali silný zánět, nasadili antibiotika a důrazně doporučili v neděli už do závodu nenastoupit! Ducháček se ale vzdát nechtěl. Na nedělní start nastoupil a už se nemohl dočkat dvou průjezdů čtyřicetikilometrových testů ´Navarov´. „Jenže technika měla víc rozumu než já a hned v půlce první nedělní zkoušky řekla stop! Po stoupání krásnými serpentinami praskl kloub na poloose a auto se zastavilo. Byli jsme s Petrem strašně zklamaní, protože jsme měli fantasticky rozjetý závod, vítězství bylo blízko a potřebovali jsme body jako sůl. Místo toho jsme naložili auto na káru a odjeli domů.“ S prázdnou se nakonec domů nevraceli, neboť díky systému SuperRally i přes odstoupení obsadili ve třídě sedmé místo.
Týden po vydařené premiéře se silným vozem specifikace S1600 se mladý Jan Šlehofer se spolujezdcem Zbyňkem Soběhartem posadil do osvědčené Hondy Civic VTi ve třídě N2, kterou pak nakonec vyhrál. Ale až po velké bitvě se svým kamarádem Václavem Dunovským se stejným vozem. Stále je však plný dojmů ze sprintrallye v Tišnově, kde poprvé vyskoušel Fiat Punto S 1600 (malý snímek). „První svezení s Puntem jsem absolovoval ve středu před soutěží v plzenských Liticích, kde jsme s hlavním mechanikem týmu Roto Ludou našli krásný úsek. Tam jsem najezdil asi dvacet ostrých kilometrů,“ vypráví nadšeně Šlehofer, který zároveň prý dostal i cenné rady, jak s touto špičkovou technikou zacházet. Kdy řadit, brzdit a co si hlídat. „Od začátku jsme měl dobrý pocit, napřed jsem se bál, že auto nedokážu ovládat, ale padli jsme si docela do ruky, i když jsem potenciál Punta využil tak na pět procent.“
Nadšený z prvního setkání s Puntem byl také mitfára Zbyněk Soběhart. Ten si je ale odbyl až přímo v Tišnově. „Z pracovních důvodů jsem na testech nebyl a první kilometry ve speciálu absolvoval až v pátek v podvečer, cestou na slavnostní představení posádek. A vše mě naprosto pohltilo.“ I protože vloni měli mladí Kdyňané právě v Tišnově nehodu, nastupovali tentokrát s velkým respektem „Hned úvodní kilometry ukázaly, že řídit tuto techniku není žádná sranda, což bylo znát i na časech. Na třetí RZ jsem zkusil trochu zatáhnout a bylo z toho slušné zlepšení. Přesto byly znát rezervy,“ pokračuje Šlehofer, kterému hodně pomohly další rady od šéfa týmu. Spolu s narůstající jistotou jezdce se do nové role vžíval i Zbyněk Soběhart. „Oproti Hondě, kde jen čtu rozpis, jsem měl ještě jiné povinnosti. Třeba hlídat teplotu vody a oleje. První kilometry jsme jeli hodně opatrně a Honza si auto osahával. Zkoušel, kdy brzdit, více řadit na výjezdech a bylo vidět, že ho to baví a že zrychluje. Zážitkem byl jeden šotolinový úsek, kdy auto jelo stále bokem, což Honzu baví.“
Po soutěži, v níž nakonec Šlehofer se Soběhartem skončili patnáctí celkově, byli oba moc spokojení. „Punto je závoďák každým coulem a řídit ho je krásné. Ale zároven dřina, protože tohle auto nic neodpustí,“ říká Honza Šlehofer a děkuje za příležitost plzeňskému týmu Roto. A nadšení neskrýval ani Soběhart. „Punto mi úplně změnilo pohled na dosavadní závodění. Je to auto, ve kterém se musí fungovat na sto procent. Ono se pak odmění krásnými zážitky.“
Na slavení ale nebyl čas, protože už na dveře klepala legendární ´Bohemka´. Při té se už kdyňská posádka musela soustředit na boj ve třídě N2, v níž usiluje o titul a v níž vloni kralovala sprintrallye. „Stejně jako před Krumlovem i tentokrát jsme se těšili na řadu legendárních rychlostních zkoušek, které nás ale čekaly poprvé. A opět jsme chtěli bojovat hlavně s manžely Trojanovými a vašíkem Dunovským,“ říká Šlehofer a trochu lituje, že Trojanovi nakonec kvůli drobné nehodě skončili už v páté ´erzetě´. Nakonec si ale zazávodil s Dunovským. Tej ho sice právě ve zmíněně RZ 5 předstihl, ale nakonec skončil druhý.
„Byl to velký boj až do konce. Náročnou soutěž nakonec rozhodla až závěrečná, zhruba 40 km dlouhá rychlostní zkouška. My jsme to měli o to těžší, že nám nešla zařadit dvojka. Navíc pršelo a my jeli na suchých gumách. Nakonec jsme ale Vaška udrželi za námi, když jsme měli i trochu toho štěstíčka,“ říká spokojeně Jan Šlehofer.
Výjimečná byla ´Bohemka´ také pro Marcela Tučka s Václavem Tesařem. Velezkušený domažlický rallyový matador totiž v Mladé Boleslavi poprvé představil své nové auto, Mitshubishui Lancer EVO IX. A nakonec ho do cíle náročné soutěže dovezl na 16. místě.
„Auto jsme dostavěli v pátek v šest hodin ráno už přímo na místě. A nakonec fungovalo skvěle. Musím za to moc poděkovat Frantovi Housarovi, se kterým jsme auto postavili vlastně po sobotách a nedělích. Dá se říci, že je to jeho dítě,“ říká spokojený Tuček. Zároveň ale přiznává, že nejnovější evoluce oblíbeného ´myšáka´ byla tak trochu nad jeho síly.
„Je to opravdu silné auto. Je to už vlastně ´áčko´ a já se jen divím, že dokáže dosahovat lepších časů než některá ´wéercéčka´. Takže i když fungovalo vlastně bez problémů, pro mě byla tahle soutěž trochu trápením. Už to není jen to svezení, jako s ´enkovou šestkou´, v tomhle se musí celou dobu závodit. A na těch dlouhých testech Bohemky není kde si odpočinout. Proto jsem musel hlavně dobře rozložit síly,“ popisuje domažlický jezdec soutěž, která prý byla obrovsky náročná.„Kdybych měl takové auto ještě před šesti lety, tedy ještě před operací, bylo by to skvělé. Ale teď už z něj mám trochu strach. To auto nic neodpustí, a já už na tom nejsem fyzicky tak dobře.“
Přesto se Tuček vrátil z Boleslavi spokojený a chystá se i na příští podnik mezinárodního šampionátu do Třebíče. „Musíme vyhodnotit spoustu nových poznatků. V silách auto je to mnohem víc a i když i já bych do závodění chtěl dát více, bohužel to nejde.“
