Pan Stanček je aktivním sportovcem a trenérem kdyňské mládeže v ping-pongu. Zúčastnil se už několika mistrovství Evropy v tomto sportu, odkud si přivezl dokonce zlatou medaili z malého finále. Příští rok se chystá na mistrovství Evropy znovu.

Ping-pong začal hrát Anton Stanček ve svých 15 letech a přivedl ho k němu farář v Anglii, kde jako dítě postižené válkou strávil v cizí rodině tři čtvrtě roku.

„Do Anglie jsem byl vyslán Mezinárodním červeným křížem. Byla to tehdy jakási pomoc mým rodičům. Před náš dům v Povážské Bystřici, odkud pocházím, padla 250 kilová bomba. Sice nevybuchla, ale silně nám poškodila dům. Museli jsme se na čtrnáct dní, než ji zlikvidovali, vystěhovat  a s rodiči a svými dalšími sedmi sourozenci jsme bydleli v bunkru u lyžařského můstku,“vzpomíná Stanček.
Svou cestu do Anglie bral tehdy Anton Stanček jako dobrodružství.

„Jelo nás tam asi 50 z republiky a mě si vybrala rodina letce, který během války dopadl padákem, a tím si zachránil život, u Žiliny. Povážská Bystřice je odtud asi třicet kilometrů. Devátou třídu jsem tedy vychodil v Anglii. Protože jsem neuměl ani slovo anglicky, nic mi to nedalo. Seděl jsem v poslední lavici a jen tak koukal. Posílali mě tam hlavně proto, abych se neflákal. Kluci ze třídy vždycky po škole někam mizeli a já jsem se jednou pustil za nimi. Zjistil jsem, že chodí na faru, kde je farář učí boxu a ping-pongu.  Zkoušel jsem taky boxovat, ale protože jsem byl malý, museli při tréninku se mnou vyšší kluci klečet na kolenou. Box tedy nebyl nic pro mne, tak jsem začal s ping-pongem,“ popisuje  Stanček.

Ping-pongu se věnoval i po svém návratu domů a pokračoval v této hře i jako voják.
„Na vojně jsem byl v Hostouni. Můj nadřízený mi umožnil tam trénovat. Dozvěděli se o mně v Plzni a začal jsem hrát za Rudou Hvězdu.  Oddíl byl složený z policistů a bachařů. Když jsme hráli nějaké mistrovství republiky, ať už v družstvech, nebo jednotlivcích, byla mým hotelem borská věznice. Tehdy bylo zbytečné platit hotel, tak mě vždy ubytovali do vězeňské cely. V kopuli věznice byla, a možná ještě pořád je, tělocvična, kde jsme společně trénovali.“

V té době sportovní kariéra Antona Stančeka stále stoupala.
„Byl jsem vybrán do národního týmu Rudé Hvězdy. Tam jsem se seznámil s mnohem lepšími hráči, než jsem byl já. S bývalými reprezentanty jako byl Štípek, Tereba a tak dál. Ke konci vojny mi nabízeli, abych šel hrát do Sparty do Prahy. K tomu ale nedošlo, protože na vojně jsem hrál ping-pong i za Kdyni, kde jsem se seznámil se svoji manželkou, která se tomuto sportu také věnovala. Nakonec jsem se sem po vojně vrátil a oženil se tu a už jsem tady zůstal,“ popisuje Stanček. Obě jeho děti i vnoučata se ping-pongu věnují.

Ačkoliv se  pan Stanček nestal reprezentantem, ping- pongu se celá léta ve Kdyni věnuje. Dodnes trénuje kdyňskou mládež a je členem Klubu veteránů ping-pongu. I ve svých osmdesáti letech má velké cíle.

„Letos poprvé budu hrát v kategorii 80 až 85 let. Chtěl bych obhájit titul přeborníka republiky, což se mi v minulých letech vždy podařilo, a příští rok bych se chtěl zúčastnit mistrovství Evropy ve Finsku.“

Pan Stanček by se mohl zúčastnit i mistrovství světa veteránů, ale kvůli obrovským výdajům o tom ani nepřemýšlí. „Jsme organizace, kterou nikdo nedotuje, a  vše si musíme platit sami. Mistrovství světa se koná vždy mimo Evropu, letos v Austrálii. Jen cesta tam by stála hotový majlant.“

Anton Stanček je ve svých osmdesáti letech neuvěřitelně vitální člověk. Jak sám říká, je dnes zdravější než ve svých 46 letech, kdy prodělal dva infarkty.

Jak se udržuje v kondici, ochotně prozradil.
„Důležitá je dobrá životospráva. Pak mám ještě svou zaručenou medicínu. Každý den ráno si dám stroužek česneku a zapiji ho štamprlí domácí slivovice,“ dodal Stanček.