Tou je sedmadvacetiletá česká reprezentantka v běhu na lyžích, účastnice zimních olympijských her a mistrovství světa, pravidelná startující ve světovém poháru a mistryně České republiky Kateřina Razýmová. Než si vloni vzala za manžela svého trenéra Vladislava Razýma mladšího, tak totiž nosila dívčí jméno Beroušková.

Jaký je to pocit počtvrté za sebou opanovat soutěž Sportovec Domažlicka?

Určitě je to věc, které si moc cením, protože na Domažlicku je v hodně sportovních odvětvích spousta výborných sportovců.

Nemrzí vás, že jste si v pátek večer nemohla ocenění převzít osobně kvůli závodnímu vytížení?

Ocenění bych si moc ráda převzala osobně, ale máme sezónu v podstatě do konce března, takže by to byla náhoda, kdyby to vyšlo. Vloni jsem se na vyhlášení dostala jen díky tomu, že jsem byla nachlazená. To se letos naštěstí nekonalo a mohla jsem se účastnit závodů. Pro ocenění jsem tam musela poslat rodiče. Je to něco za něco.

Po loňské veselce poprvé triumf slavíte jako Razýmová. Už jste si na nové příjmení zvykla?

Sžila jsem se s ním poměrně dobře. Akorát na prvních závodech jsem se ve startovní listině hledala pod svým rodným příjmením Beroušková. Tím, jak často se někde přihlašuju, podepisuju nebo legitimuju, tak to učení se novému příjmení probíhalo poměrně intenzivně a už se nepletu.

Vítězství jste si vysloužila především díky reprezentaci a výsledkům na olympijských hrách. Jak s odstupem času vzpomínáte na historický milník své kariéry?

Olympiáda je snem každého sportovce. Stejně tak tomu bylo u mě. Chtěla jsem zažít tuhle výjimečnou akci a jsem ráda, že se to povedlo. Budu na to určitě celý život vzpomínat. Jsou to sice závody jako každé jiné, ale atmosféra všude kolem nebo délka pobytu v olympijské vesnici se všemi dalšími sportovci… To je něco neobvyklého a nevídaného.

Sporotvec Domažlicka 2018: Za vítěznou Kateřinu Razýmovou převzal ocenění její otec Pavel Beroušek (vpravo)Zdroj: Deník / Robert Babor

Máte za sebou nedávné mistrovství světa v rakouském Seefeldu. Jak hodnotíte své výkony na vrcholu sezóny?

Mistrovství světa se mi hodnotí špatně. Myslím, že jsem na ně neodjela se špatnou formou, což potvrzují i výsledky bezprostředně po něm. V Rakousku ale panovaly naprosto specifické, až letní podmínky. Teploty šplhaly vysoko nad nulu, závodilo se v krátkých rukávech a počasí těžce zamávalo i s kvalitou sněhu. Bohužel na tyhle druhy sněhu nemám vhodné lyže a to se na výkonech podepsalo nejvíc. Pro dobrý výsledek v lyžování se musí sejít skvělá forma, super máza a skvělé lyže. To poslední bohužel chybělo. Je to smůla. Člověk celý rok na něco trénuje a pak to bohužel nemůže prodat. Nicméně je to jenom sport a život jde dál. Nehroutím se, ale šťastná z toho taky nejsem.

V Rakousku Vás podporovala i početná skupina fanoušků z Chodska a Plzeňského kraje. Jaké to bylo mít tam vlastní fanoušky?

To bylo něco neuvěřitelného. Týmoví kolegové nás právem nazvali ´Hujery´. Jsem ráda, že jsem své známé mohla vidět a pozvat je na tuhle akci zblízka.

Co vás ještě čeká v letošní sezóně a co byste vzkázala svým podporovatelům, kteří vám pomohli k vítězství v regionální anketě?

Po účasti na světovém poháru v norském Holmenkollenu (22. místo – pozn. aut.) a ve finále kontinentálního poháru v německém Oberwiesenthalu (zlato a stříbro – pozn. aut.) už mě čekají nejspíš poslední závody, české mistrovství na 30 kilometrů na Horních Mísečkách příští víkend. Na Chodsko bych chtěla zejména poděkovat všem, kteří mě v sezóně i mimo ni podporují. Je to až neuvěřitelné, kolik lidí z tak malého regionu ten-hle sport sleduje .

Jaké máte plány na nadcházející měsíce a co bude vaším dalším hlavním cílem?

Příští rok je pro lyžaře ´hluchý´. Nekoná se žádná vrcholná akce typu mistrovství světa ani olympijských her. Pro mě tento druh sezóny bude úplně nový. Ještě ani nevím, co za závody se kdy a kde pojede. Sama budu odpověď na tuhle otázku řešit až v nejbližších týdnech.