„Mým rodným místem jsou Milavče a zde jsme jako děti začínaly se sportem, ostatně jako v každé vesnici. V létě jsme hráli fotbal, při kterém jsme kopali na jednu bránu na autogóly, a poté taky na penalty na body. Poté mezi nás přišel jeden fotbalista ze Staňkova, který nám předvedl, jak bychom měli kličkovat a jak hrát fotbal. Ten byl pro nás letním sportem, a co se týče zimních sportů, jako všude jsme bruslili a lyžovali," vzpomíná na první sportovní krůčky Josef Janovec a pokračuje: „Sjížděli jsme tak všechny stráně v okolí, a dokonce za hřbitovem jsme si na svahu udělali skokanský můstek. Výhodou bylo, že se na začátku vrátil do Milaveč poručík Havel, který nás vzal za hřbitov a ukázal nám, jak se má dělat ´kristiánka´ a telemark."

První lyžařskou výstrojí Josefa Janovce byla prkénka od sudu. „Do třmenů jsem dal boty a už jsem jezdil. Ve čtyřicátém roce se v Milavčích uskutečnily závody pro žáky, dorostence a dospělé. My jako žáci jsme startovali dopoledne. Jedna teta mi půjčila staré lyže a já ihned po kostele ´mazal´ pro ně a chvátal na závody. Jenže lyže byly prožrané červotočem, vázání zpuchřelé, navíc se vyskytl problém, kde vzít hůlky. Tak jsem uřízl hrabišťata a bez koleček jsem se ´hrabal´ do kopce. Po celý závod mě povzbuzovali kamarádi. Největším problémem bylo sjet kopec. Navíc mě dojížděli dorostenci a já jsem musel uhnout, takže jsem udělal pěkný kotrmelec. To mě nezlomilo a pokračoval jsem dál. Bohužel u hřbitova v dalším sjezdu mi ujela jedna lyže a já jsem do cíle dorazil pouze o jedné. Zde jsem obdržel kornout s kokoskami a teplý čaj, což byla taková pěkná odměna."

Tehdy bylo pozdějšímu úspěšnému domažlickému lyžaři pouhých devět let. „ Závody sledoval můj otec a přišlo mu líto, s jakou výstrojí jsem jel. A tak se dohodl s bratrem, který byl truhlář, a udělali mně a bratranci lyže z jilmu. Délka tehdy nesměla být více jak dva metry, protože by je jinak sebrali Němci, tak měřily 170 cm. Problém bylo sehnat vázání, to jsem nakonec pořídil u Čadka a otec mi hned koupil také kolečka na hůlky. Ty jsem si nařezal v létě z lísky."

Podle dalších slov jedním ze zajímavých závodů byla ´osmnáctka´, která startovala v Milavčích, pokračovalo se směrem na Hradiště a na Ulíkovskou horu. Zde u stromu byla obrátka a jelo se zpět. Na strom závodníci píchali útržky od čísla šaten, takže tady nemusela být kontrola.

„Postupně jsem dorůstal a koupil si také nové lyže, běžky u Čadka. Největším problémem ale bylo sehnat boty. Jezdilo se se šněrovacími, se kterými jsme chodili do kostela a do školy. V roce 1945 při odsunu Němců k nám chodil do práce jeden z později odsunutých ´Sudeťáků´ a ten nám tam nechal boty po horských německých myslivcích. Ty jsem si já v kovárně upravil a měl jsem první lyžařské boty. S těmi a novými běžkami jsem jel v roce 1952 poprvé Chodskou třicítku. Tehdy se startovalo ze Sokoliště, přičemž šatny jsme měli v sokolovně. Ze Sokoliště se přejelo přes Hánův park, přes silnici a přes kasárny se pokračovalo na Vavřinec, před ním jsme odbočili na Zelenov, pak jsme jeli dozadu na Pasečnici. Zde se otáčelo a my jsme směřovali na Draženov, pak po hřebenu na Baldov a odtud jsme se vraceli na Sokoliště. Rozhodčím závodu byl Fryml, knihař, a ten daroval každému ze závodníků knihu Božena Němcová. Dodnes ji mám schovanou," přidává další vzpomínky Janovec.

Ten jel nejstarší závod v České republice celkem desetkrát, ale na stupních Chodské třicítky stanul pouze jedenkrát. Tehdy skončil třetí.

Josef Janovec v roce 1950 – 54 závodil za ZTŠ Klatovy a po střední škole jako voják základní prezenční služby se zúčastňoval armádních závodů v běhu na lyžích. Od roku 1956 již jako člen lyžařského oddílu TJ Jiskra Domažlice závodil se střídavými úspěchy na lyžařských závodech v okrese a v kraji.

Reprezentoval Západočeský kraj na mistrovství republiky v roce 1960 ve Špindlerově Mlýně a o rok později v Banské Bystrici. Byl rovněž členem družstva TJ Jiskra Domažlice v národní soutěži družstev v tzv. II. lize. V rámci lyžařské činnosti získal kvalifikaci lyžařského trenéra II. třídy. Jako trenér působil nejdříve u družstva dospělých závodníků a později pracoval jako trenér v rámci TSM při OV ČSTV Domažlice. Podílel se na budování lyžařského areálu pod Čerchovem, na Sádku a v Caparticích. V tomto období zapojuje do lyžování i rodinu. Manželka Zorika pomáhá jako lékařka při závodech a na soustředění jako zdravotnice. Synové Martin a Michal byli členy TSM a závodili za LO TJ Jiskra Domažlice. Starší syn Martin po střední škole studoval na VŠ zemědělské v Praze, kde jako dospělý reprezentoval VŠ Praha na celostátních i mezinárodních závodech. Později působil jako úspěšný lyžařský trenér, který dovedl vysokoškolský klub až do I. celostátní ligy. Po návratu do Domažlic v roce 1994 se zapojil opět do práce v domažlickém lyžařském klubu a později je jedním ze zakladatelů obnoveného SK Sněhaři Domažlice, jehož byl v letech 1997-2000 a 2008-2012 předsedou. V současnosti je ředitelem závodů pořádaných Sněhaři. Mladší syn Michal studoval na střední škole ve Stodě a jako žák a dorostenec se zúčastňoval lyžařských běžeckých závodů.

Málokdo ví, že Josef Janovec je vítězem nejmasovějšího lyžařského závodu v ČR, Jizerské padesátky. Nevyhrál však celkově, ale kategorii padesátníků. „Nyní už vzhledem k mému věku a zdravotnímu stavu sportovat nemůžu, ale sport mám nadále rád a sleduji ho v televizi. Byl jsem rovněž jako divák na OH v Aténách, kde jsem se vyfotil s Romanem Šebrlem, a pak na OH v Turíně, kde jsem se setkal s Lukášem Bauerem. Obě olympiády byly pro mě neskutečným zážitkem. Rád bych se příští rok podíval, pokud mi to zdraví dovolí, na zimní olympiádu do Soči," směje se dlouholetý lyžařský rozhodčí.