Prošel „ledovým peklem“, ale přivezl si nezapomentutelný zážitek a zcela nečekanou bronzovou medaili z lyžařského závodu Arctic Circle Race 2011 v Grónsku. Řeč je o klatovském lyžaři Bohumilu Němcovi, se kterým si o extrémním závodu, severských podmínkách i o stanování při minus pětatřiceti stupních Celsia Deník povídal.

Můžete představit tento závod?

Je to lyžařský závod klasickou metodou, který se koná v Grónsku, a letos se jel už patnáctý ročník. Do tohoto závodu se může přihlásit maximálně dvě stě lidí z celého světa. Závod trvá tři dny, kdy se v každém jede jedna etapa. Jede se nad severním polárním kruhem a z pohledu milovníka přírody je to nezapomenutelný zážitek na celý život, protože tohle opravdu moc lidí nevidí.

Proč jste se na takový závod přihlásil?

Četl jsem o něm už asi před třemi lety, tak jsem řekl, že to zkusím. Trochu jsem měl obavy jet sám, protože anglicky neumím, tak jsem ukecal kamaráda Honzu Malíka. Ale chtěl jsem zažít ještě nějaké dobrodružství. Bylo super to zažít, ale podruhé už bych to nejel (smích).

Kolik lyžařů jelo a jak jste se s Janem Malíkem umístili?

Letos se zúčastnilo okolo stovky lyžařů a do cíle dojelo něco přes šedesát závodníků. Já jsem dojel celkově na 26. místě a v mé kategorii nad padesát let jsem byl třetí. Honza skončil celkově čtrnáctý a v kategorii nad třicet let byl šestý. Celkem nás tam bylo pět Čechů a jedna Čechoameričanka, takže slušná reprezentace (smích).

Jaký byl závod samotný?

Startovali jsme ve druhém největším městě Grónska v Sisimiutu, které má 5500 obyvatel. První etapa měřila 58 km a vedla do hor. Jedete s batohem, který musí mít minimálně pět kilogramů a vezete si v něm nejnutnější věci na přežití – potraviny na čtyřiadvacet hodin, hliníkovou fólii proti podchlazení, igelitový pytel, do kterého by se dalo zabalit, a píšťalku na přivolání pomoci. Pořadatelé nás varovali, abychom nevyjeli ze značené tratě, protože v Grónsku by nás nikdo nenašel. Ale my jsme měli kliku, bylo nádherné počasí, nebe bez mráčku a bezvětří. Cíl prvního úseku byl v horách, tam jsme přespali ve stanech. Druhá etapa měřila 46 km a vlastně to byl okruh okolo tábora. Další noc ve stanu, a pak závěrečná část, 58 km zpátky do Sisimiutu. Profilově to bylo hrozně náročné. Každý si myslí, že Grónsko je rovina, ale ne. Jsou tam šílené kopce, nejvýše jsme vystoupali do 670 m n. m., a dost náročné sjezdy. Jeli jsme například „v pluhu“ třeba i tři kilometry, prostě náročné a šílené. Trať byla hodně zmrzlá, v tomto ročním období jsou tam denní teploty minus 20 stupňů a noční až minus 35 stupňů.

Přespávali jste v táboře venku ve stanech, jaké to bylo? A co jídlo, hygiena a další potřeby?

Ty dvě noci byly docela kruté. K dispozici je jen stan pro dva, spací pytel a karimatka. Jídlo jsme měli z vlastních zásob, přivezli jsme si ho z Čech a pořadatel ho dopravil do tábora. A co jsme jedli? Slaninu a ovesnou kaši. Měl jsem s sebou i čokoládu. Pije se iontový nápoj nebo čaj. Ale určitě jsme nestrádali. Horší to bylo třeba se záchody. Sice tam byly čtyři „kadibudky“, ale člověku se moc na ně v noci v minus třiceti pěti nechce. A ráno to bylo zajímavé, protože byly fronty a dveře se jen netrhly (smích).

Měl jste v závodě nějakou taktiku? A jak jste se na takový extrémní závod připravoval?

Taktika? Žádná není, každý jede sám na sebe. Startovní pole tak početné nebylo, takže třeba celý úsek člověk jede sám a vůbec nikoho nevidí. A příprava? Už delší čas v zimě prakticky každý víkend jezdím na běžky. Mám za sebou třikrát Vasův běh ve Švédsku, letos jsem byl na König– Ludwig–Laufu v Garmisch Partenkirchenu i na Šumavském Skimaratonu. Měl jsem ale trochu smůlu v přípravě na „suchu“. V lednu jsem si zranil stehenní sval, takže jsem se nemohl připravovat běžecky. Jezdil jsem jen na lyžích, což byl v závodě můj handicap, protože jsem nemohl pořádně zatěžovat oběhový aparát, jak bych potřeboval.

Jak jste trávil volný čas v táboře?

Nejdřív převlečení do suchého, krátký odpočinek a pak příprava lyží na druhý den. Protože je trať totálně zmrzlá, nezůstane na lyžích vůbec žádný vosk, takže jsem pokaždé musel parafinovat a dávat podkladové vrstvy znovu. Tohle trvalo asi hodinu a půl. A pak? Pak se jen „binkáte“ po táboře. Do promrzlého stanu se nikomu nechce, protože se v něm už o půlnoci modlíte, aby bylo ráno, svítalo a mohlo se ven. Telefon – to vůbec neexistuje, není signál, o knížce jsme si taky mohli nechat jenom zdát. Zdržovali jsme se hlavně ve dvou částečně vyhřívaných stanech, ve kterých se klábosilo, vařilo, jedlo a sušilo se oblečení. Když totiž vyjedete na kopec, zpotíte se, a než sjedete z kopce, oblečení úplně zmrzne, až na těle chrastí.

V čem se vůbec takový závod jede?

Nic zase tak zvláštního. Moc toho člověk na sobě mít nemůže. Měl jsem dvě vrstvy spodního prádla a běžeckou soupravu. Hodně lidí jezdilo v kukle nebo se zavázanou pusou, ale to já nepotřebuji. I rukavice jsou jen o trochu víc zateplené. Prostě – o jednu vrstvu víc, než když jedu na Špičák.

Jaké byly vaše pocity po dojezdu do cíle?

Byl jsem šťastný jako blecha. Že jsme přežili, jsem oslavili až v Sisimiutu, kde jsme šli na pivo. S umístěním jsem spokojený, i když jsme možná mohl být i druhý. Sedm minut přede mnou dojel jeden z Čechů, Jiří Pelnář, který je sice o osm let mladší, ale já jsem ho porazil na Šumavském Skimaratonu. No, teď mi to vrátil. Ale Jirka byl lepší ve sjezdech. Přesto, být třetí v patnáctičlenné kategorii, v to jsem na začátku ani nedoufal.