Měla to být sláva! Ale místo toho přišla jen rozpačitá koronavirová stopka. Ani tak by ale neměl zapadnout fakt, že pro sezonu 2020/21 si domažlické volejbalistky prvenstvím v krajském přeboru vybojovali účast ve druhé lize!
Ženský volejbal žil v okresním městě dlouho ve stínu toho mužského, který patří ve třetí nejvyšší české soutěži (nejvyšší je extraliga, potom první liga a následuje druhá liga – pozn. aut.) mezi špičku. Až příchodem ambiciózního kouče Stanislava Svobody se aktuálně ženy vyrovnaly svým mužským kolegům a značce Volejbal Domažlice také dodaly druholigový punc.
Jenže místo premiérového utkání proti soupeřkám z VSK Slavia JU České Budějovice přišlo totální zmrazení všech sportovních aktivit a nezbývá než si na debut ve vyšší soutěži nějakou dobu počkat. Jak dlouho, to možná v současné době ještě neví ani hlavní covidobijec Roman Prymula…
Jak jste prožívali postup po mnoha letech do vyšší soutěže?
Upřímně, trošku jsem se toho bál. Holky také dlouho přemýšlely, jestli možnost postupu využít, ale nakonec jsme si po poradě řekli, že do toho jdeme.
Co tento úspěch přináší do fungování týmu?
Už v letní přípravě jsme změnili celý tréninkový proces a byl jsem velmi příjemně překvapen, jak se do toho holky pustily. Mají technické nedostatky, protože v minulosti ani pořádně netrénovaly. Takže jsem obavy měl, ale po srpnovém soustředění ze mne spadly. Trénovali jsme čtyřfázově, výběhy, písek, dynamiku, byli jsme s míčem na antuce, prostě všechno skvěle zvládaly.
Na závěr soustředění jste uspořádali kvalitně obsazený turnaj, v němž jste obsadili druhé místo. Vládla s tím spokojenost?
Ano. Holky zahrály výborně. Nebály se a jak se říká, měly tah na branku. Prohráli jsme jen s mým bývalým týmem extraligových juniorek Španielka Praha.
My, chlapi, jsme všichni trochu ješitní. Prohrát právě s bývalými svěřenkyněmi asi příliš nepotěší, že?
Přesně! Moje chyba. Asi jsem holky přemotivoval, protože zrovna tenhle zápas jsem chtěl, aby vyhrály… A také jsme ho skvěle začali, v prvním setu se oba týmy přetahovaly i jsme dlouho vedli, ale v koncovce nás Španielky omyly… A druhej set se nepovedl vůbec, holky odešly na příjmu, v obraně, servisu, prostě všechno špatně.
Čím to bylo?
Ženy obecně mají problém psychický. Když začnou prohrávat a dostanou se dolů, tak se hrozně těžko dostávají zpátky. To se přesně stalo. Chyběla nám hráčka, která by to na place vyburcovala.
Ostatní účastníky, Klatovy, České Budějovice a Plzeň, tedy nadcházející druholigové soupeřky, jste ale suverénně zdolali.
To bylo skvělé. Holky dělaly přesně, co měly a dokázaly si, že nejsou horší.
Jak to pomohlo vám jako trenérovi, vidět budoucí konkurentky v akci?
Hodně. Trénoval jsem extraligu juniorek a první ligu žen, takže s druholigovým volejbalem jsem do styku téměř vůbec nepřišel. Využiju toho při předzápasových rozborech soupeřek.
Viděl jsem, že se tato utkání natáčela…
Ano. Právě proto, abychom si je pak v lize pustili a mohli jsme zvolit taktiku jak na jednotlivé hráčky soupeře hrát, v čem jsou silné a jak využít jejich slabin, kdo kam útočí a tak. Videa zbylých soupeřek mi obstarají kamarádi z Prahy. Pro nás to je určitě obrovské plus.
Jak přijímají hráčky tyto nové metody, které dosud při přípravě na utkání v kraji nepoužívaly a neznaly?
Ze začátku byly trochu vyjukané (smích). Ale zvykají si rychle, baví je to a nejvíc asi, když na základě toho vymýšlíme nové signály a změny ve hře. Ty, které působily ve vyšších soutěžích, to ale už znají.
Tým je poměrně mladý…
Výrazně jsme kádr omladili a snažím se do něj zakomponovat i juniorky, respektive kadetky. Třeba Bára Hiklová, Terka Slačíková, Sofie Konicarová nebo Viki Červená jsou hodně dobré.
Mladé hráčky většinou studují v jiných městech. Je to problém?
No, musejí dojíždět. Zrovna třeba Hiklová studuje v Plzni a hraje tam první ligu kadetek a to samé třeba Červená. Není to úplně optimální. Ty, co studují v Plzni nebo Praze prostě pendlují a stíhají tak třeba jen jeden trénink.
Stačí to?
Uvidíme. Je to na každé hráčce, jak se připraví na zápasy. Ale musím říci, že všechny holky nové tréninkové metody, které jsou náročnější na rychlost a fyzičku, zvládají velice dobře.
Posílili jste kádr před kvalitnější ligovou soutěží?
Měli jsme málo blokařek, tak přišla Aneta Ocelíková z Kladrub a ještě šikovná smečařka z Rokycan Bára Melková. Věkový průměr máme kolem pětadvaceti let.
Takže mladé pušky kolem zkušené Michaely Benešové. Jakou ona má roli v týmu?
Míša je pořád výborná i když je jí už šestačtyřicet let. Vnáší do hry přehled a hlavně klid. Moc už se jí po zdravotních problémech s kolenem hrát na téhle úrovni nechce, ale věřím, že jí ukecáme (smích).
Kdo by tým měl táhnout?
Tak určitě nahrávačka Bára Kupilíková. To je velká opora. Je rychlá, nekazí, nedělá nevynucené chyby, technicky výborná. Rýsují se i další tahounky jako Martina Kubalová nebo Aneta Ocelíková, které jdou rychle nahoru. Uvidíme, jak to bude s Míšou Benešů na liberu. A velmi nadějná je i blokařka Bára Hiklová, které je teprve šestnáct let. Ta má drajv a jde do všeho naplno.
Kde byste rád viděl svůj tým v tabulce druhé ligy?
Na začátku si holky myslely, že si to jen tak zahrají, aby neudělaly ostudu a užily si to. Ale já jsem extrémně soutěživej a chci vyhrávat. Takže nakonec i ony začaly vnímat, že máme na to, hrát první polovinu tabulky. Jsme dobrá parta, a to je důležité!
Konkrétní cíl pro premiérovou sezonu máte?
Nemáme. Jak říkám, chceme hrát v horní půlce. Ale já mám takovou svoji vizi – do dvou let budeme v první lize!
Když jste porazili České Budějovice v turnaji, tak je určitě chcete porazit i ve své druholigové premiéře, že?
Nebereme nic jiného, než tři body. Navíc holky mají ode mne speciální motivaci pro každý ligový zápas. Za každý vyhraný set mají povolené jedno pivo (smích).
Vnímají to vaše svěřenkyně i tak, že po léta měl v Domažlicích větší publicitu mužský ligový volejbal a nyní se mu už svým postupem dokázaly vyrovnat?
Určitě! To bude pro ně i takovým hnacím motorem do budoucna. Doteď se chodily na chlapy koukat a o ně se veřejnost moc nezajímala. Teď by to mohlo být stejné a navíc existuje řada soukromých vztahů mezi oběma týmy, takže přichází i ta správná zdravá domácí rivalita mezi partnery (smích).
Je to historicky poprvé, kdy hrají muži i ženy souběžně ligovou soutěž. Je domažlický volejbal na vzestupu?
Myslím, že ano. Je tu už dobrá mládežnická základna díky Míše Benešové u kadetek a Tomášovi Kubalovi s Honzou Gieblem u kadetů. Je důležité, aby fungovalo propojení a mladí hráli co nejdříve za dospělé. Tak, jak to funguje u extraligových týmů.
Je v Domažlicích mezi mladými o volejbal zájem?
Za ženy říkám, že je. Já měl na tréninku třeba osmnáct hráček, to dřív nebývalo.
Na co byste nalákal diváky, až tedy opět soutěže začnou a někdy snad opět budou moci přijít fandit do ochozů?
Na kvalitní volejbal a hezké holky (smích). Jsme malé město, tak se holky určitě budou chtít předvést, protože jim veřejnost až tak moc nevěřila, že to dokážou. Na zápasy v kraji skoro nikdo nechodil, tak třeba začnou. Pokud je tedy vláda pustí do hal a na stadiony…
Kdy se podle vás vrátí volejbal a jiné sporty do předkoronavirového normálu?
Do předkoronavirového módu asi hned tak ne. Soutěže bez diváků nám snad povolí třeba do měsíce, doufám. Bylo by to kruté, kdyby se holky natěšené na soutěž po tříměsíční tvrdé přípravě dozvěděly, že hrát třeba letos už vůbec nebudou. Takový zářez sportu snad nenastane.
Stanislav Svoboda
Věnoval se spoustě sportů – fotbalu, basketbalu, stolnímu tenisu, atletice. Volejbal začal hrát v patnácti letech a přes Domažlice, Tachov, extraligové juniory USK Slavie Plzeň a muže SK Prosek Praha se probojoval do elitních kádrů VK Kladno a Dukla Praha.
Po zranění a plastice předního zkříženého vazu v koleni osm měsíců tvrdě posiloval a na prvním tréninku si ho přetrhl znovu… Půl roku čekal na štěp od dárce a pak další čas na jeho vstřebání. V té době si ale utrhl vazy v rameni, a tak s aktivním volejbalem na profesionální úrovni musel skončit.
Začal trénovat mládež v Proseku, průběžně i domažlické muže, poté extraligu juniorek ve Španielce Praha, kde přešel i k prvoligovým ženám a nyní se vrátil do Domažlic k ženám.
