Kolik let vám bylo v roce 1974, když v Domažlicích vznikal oddíl juda a v kolika letech jste s judem začal vy? A bylo to v Domažlicích?
„Mně bylo tehdy osm let, a protože první tréninky probíhaly v kinosále tehdejšího Domu dětí a mládeže, kde pracovala moje maminka, viděl jsem úplné začátky. Ale jako kluk vyrůstající na sídlišti Kavkaz jsem spíše tíhnul k fotbalu. Bohužel jsem již tehdy nosil brýle, které mou fotbalovou kariéru překazily. Nejspíš mě k judu dovedli rodiče. Začal jsem tedy v roce 1976 už v tělocvičně Základní školy Komenského 11 v Domažlicích."

Na co ze svých začátků v oddílu nejvíce vzpomínáte?
„Nejvíce na tréninky. Nás žáky trénoval Václav Živný. Petr Radoš trénoval dospělé. Trénink začínal tím, že se musela složit žíněnka – tatami. To se skládalo z gumových desek, které vážily kolem dvanácti kilo jedna. Nosili jsme je na hlavě a soutěžili jsme, kdo jich unese víc. Podle počtu unesených žíněnek se měřila síla. Jednu nosili začátečníci, tři ti nejlepší. Nepřekonaný rekord drží Ludvík Lichtenberg s pěti kusy. Desky se složily a přes ně se natáhla plachta, která se musela poslední řadou založit. Když nás bylo na tréninku málo, zakládali jsme plachtu i několikrát. Po nás totiž trénovali dospělí a ti vyžadovali perfektně nataženou plachtu. Po tréninku se obdobným způsobem tatami muselo složit a odnést do šatny. Jenom na okraj – ta žíněnka byla pěkně tvrdá a upadnout na ni nebylo zrovna příjemné. Proto byl nácvik pádů pro nás velmi důležitý. Další nezapomenutelný moment byly kliky při rozcvičce. Na jeden zátah jsme jich dělali 50 a po chvilce 30 a 20. Z toho se nikdo nevykroutil. Trenér Živný nám často (hlavně na letních táborech v Ostrově u Mutěnína) vyprávěl o zážitcích z vojny, kde byl v průzkumné četě. Z toho plynul jeho důraz v tréninku na fyzickou přípravu, ale i morálně volní vlastnosti. Dodnes jsem hrdý na to, že jsem pod ním mohl trénovat, i když to často nebylo jednoduché. Petr Radoš uměl judo víc technicky. Skvěle se tak toto trenérské duo doplňovalo."

Jaké funkce dnes zastáváte v domažlickém oddílu a v Českém svazu juda? A co to obnáší?
„Po úmrtí Ing. Petra Radoše se na mě obrátilo vedení oddílu s žádostí o to, abych navázal na jeho trenérskou práci. Hodně mně tenkrát pomáhal Dalibor Kubů, se kterým jsme nejen trénovali děti, ale oba jsme ještě závodili. Funkci trenéra zastávám dodnes, ale po odchodu předsedy klubu Jiřího Červenky jsem se stal zároveň i jeho nástupcem ve vedení klubu. Ve šlépějích Petra Radoše jsem šel i v práci pro krajský svaz juda. Protože jsem měl díky své profesi k výpočetní technice blízko, byl jsem jmenován sportovním ředitelem Západočeského a později Plzeňského kraje. V roce 2003 jsem byl předsedou Českého svazu jmenován Sportovním ředitelem Českého svazu juda. Zlom nastal, když jsem si uvědomil, že tuto funkci nelze zastávat při zaměstnání. Objem práce to prostě nedovolí. Na vlastní žádost jsem z této funkce odešel a rok se věnoval pouze domažlickému judu. Nově zvolené vedení Českého svazu juda si stanovilo nové strategické cíle a do nich jsem byl i já zatažen nabídkou, abych funkci Sportovního ředitele ČSJu dělal na plný úvazek. Pro tak zásadní rozhodnutí mně stačilo jedno odpoledne. Opustil jsem profesní éru informačního manažera a stal se ředitelem. (smích) Práce mám hodně hlavně o víkendech, kdy organizuji nejen české turnaje, ale i mezinárodní Evropské poháry. O tom by se ale dal napsat další článek. Hodně cestuji nejen po České republice, ale občas i do zahraničí. Při tom potkávám mnoho zajímavých lidí z různých profesí. Proto svého rozhodnutí nelituji. Bohužel mně nezbývá čas jezdit s domažlickými závodníky na jejich turnaje. Naštěstí mě nahradili naši trenéři Pavel Forst a Walda Janeček."

Dejme tomu, že jsem rodič před rozhodnutím, s jakým sportem by jeho dítě mohlo začít. Proč byste doporučil judo?
„Často se potkávám na akcích se špičkovými judisty. První, co vás na nich zaujme, je jejich harmonicky vypracovaná postava. Pak je vidíte v utkání a musíte obdivovat jejich sílu, obratnost a rychlost. To vše je však k ničemu, pokud k tomu nepoužíváte to nejdůležitější, a tím je ´hlava´. Judo je otázkou okamžitého rozhodnutí na základě nějaké strategie. Na to máte během utkání strašně málo času. Při utkání vám mozek jede na plné obrátky. Často říkám, že judo jsou šachy na žíněnce. To, co jsem zmiňoval, je však až vrchol. K tomu se lze dostat jen poctivým tréninkem. Judo, jako snad jediný sport vůbec, učí děti na začátku umět prohrávat tím, že jako první dovednost se děti učí správně padat. A pád je vlastně i jedním z konce utkání. Nezanedbatelnou součástí výchovy judisty je morálka, vnitřní disciplína a umění sebeovládání. Judo vychází z japonských tradic, které na tyto aspekty velmi dbají. Pokud mně někdo nevěří, ať si představí, že judista během utkání nesmí mluvit. A emoce jsou při utkání obrovské. To je pro některé sporty nepochopitelné. Posledním hlediskem pro rozhodnutí trénovat judo je jeho již zmíněná všestrannost. Judista musí zapojit při utkání všechny svaly, musí umět gymnastiku, být rychlý atd. Nezanedbatelným hlediskem, i když se to možná nezdá, je jeho bezpečnost. Oproti ostatním úpolovým sportům je judo velmi bezpečné. Bohužel u nás není judo tak populární jako v západní Evropě. Evropskou velmocí je Francie, ale dnes i Rusko. Počítám, že se časem i náš sport dostane častěji do televize. Mimochodem v sobotu 25. 1. 2014 v 15:15 hodin můžete vidět na Eurosportu utkání mezi výběrem Evropy a Asie. Doporučuji!"

Kam a kdy se lze na domažlické judisty přijít podívat?
„Díky vstřícnému kroku vedení města v roce 2003 se při výstavbě školní tělocvičny do projektu doplnil podkrovní sál, kde je celoročně položeno judistické tatami. Dopoledne tyto prostory využívá škola a judisté zde trénují vždy v pondělí a ve čtvrtek odpoledne a večer. Nejmenší zájemce o judo zveme ve středu na trénink šesti až sedmiletých dětí vždy od 16 do 17 hodin."

Kolik členů a trenérů má Judo – club Domažlice v současnosti?
„V současné době máme kolem sedmdesáti aktivních členů. K nim můžeme přičíst ještě ty, kteří studují na školách mimo Domažlice. Velkou radost mám z toho, že dokážeme naším sportem zaujmout i nováčky z řad rodičů. Máme několik rodičů, kteří začali trénovat judo proto, že jim tato pohybová aktivita dává radost z pohybu a pomáhá zlepšovat fyzickou kondici. To potvrzuje heslo, že judo se dá praktikovat v každém věku. Trenérský kádr se skládá ze čtyř trenérů a v poslední době jsme získali i dva rozhodčí juda. Těším se i na spolupráci s velmi úspěšnou veteránkou Jaroslavou Kohoutovou, která do našeho klubu přestoupila z Poběžovic."

Pokud vynecháme samotné založení oddílu, jaké zlomové momenty z jeho historie byste vypíchl?
„Zlomovým momentem bylo určitě tragické úmrtí zakladatele oddílu Petra Radoše a nástup další generace trenérů. Organizačním zlomem byl v roce 1997 odchod z Jiskry Domažlice a založení Judo-clubu Domažlice. Důvodem nebyly spory s TJ, ale logická stránka věci. Trénovali jsme ve školní tělocvičně a od TJ Jiskra Domažlice jsme měli pouze nárok na halu v případě pořádání sportovní akce. Navíc jsme neviděli důvod odvádět část svých financí na společný účet jednoty. Začali jsme si sami hospodařit a vést oddíl a to nás posunulo mnohem dál. Dalším zlomem byla absence tělocvičny. Tuším, že v roce 2001 se začalo s demolicí staré tělocvičny ZŠ Komenského 17 a s výstavbou nové sportovní haly. Tehdy jsme trénovali, kde se dalo, v tělocvičně policie a asi rok v tělocvičně bývalého pivovaru. Na tu vzpomínám s úsměvem – nebyly tam toalety ani šatny. V létě horko jak v peci a v zimě se netopilo, takže si pamatuji tréninky i při – 3°C. V tu dobu zůstali v klubu jen ti nejvěrnější."

Kdo je podle vás za celou historii domažlického juda osobností číslo jedna?
„Vypadá to jako jednoduchá otázka – samozřejmě Ing. Petr Radoš. Ale to by nebylo k ostatním moc spravedlivé. Za 40 let činnosti prošlo vedením oddílu (později klubu) hodně skvělých lidí. Každý do života oddílu přinesl fůru pozitivní práce. Ať se jednalo o funkcionáře, trenéry či aktivní rodiče – všem patří velký dík!"

Partnerským městem Domažlic je francouzské Ludres. Jak k partnerství přistupují judisté a je rozdíl mezi českým a francouzským judem?
„V roce 2001 jsme na popud domažlické radnice zahájili družební spolupráci s judisty z Ludres. Francouzština není lehký jazyk, a tak nám chvíli trvalo, než jsme našli společný jazyk mimo žíněnku. Na žíněnce je to jednoduché proto, že judo používá japonské názvy a není problém tréninku porozumět. Naše přátelství trvá již 13 let. Za tu dobu jsme několikrát navštívili Ludres. Díky sociálním sítím dodnes existují vazby mezi francouzskými a našimi judisty. Pro mnoho francouzských dětí byla návštěva u nás poznáním, že i když bydlíme na východ od Francie, žijeme podobným životním stylem. Jak jsem již říkal, Francie je judistickou velmocí. Má i speciální univerzitu, která judo vyučuje. Proto je jejich klub na velmi vysoké sportovní úrovni. Má asi 300 členů a jednoho profesionálního a dva poloprofesionální trenéry. Takovému zázemí se těžko můžeme vyrovnat. Přesto jsme na poslední návštěvě v Ludres podlehli v přátelském utkání jen o jednu prohru. Rozdíl mezi našim a jejich judem není velký. I u nás začíná být hodně judistů, kteří rádi trénují judo, ale na turnaje jezdit nechtějí. Je to mentalitou dnešních dětí, které nejdou rádi do konfrontace."

Každoročně pořádáte na počest jednoho ze zakladatelů oddílu Memoriál Ing. Petra Radoše. Kolik mladých judistů kvůli němu do Domažlic přijíždí?
„S našimi trenéry jsme se dohodli, že nechceme z Memoriálu Ing. Radoše udělat příliš velkou soutěž. Na takových startuje kolem 300 dětí. Jednak to nedovoluje školní hala (nemá hlediště), a jednak chceme, aby v kategorii mláďat (8-10 let) bylo co nejvíce oceněných. Proto zveme judisty pouze z okolních krajů. Účastnický rekord bylo 160 závodníků v roce 2011."

K výročí čtyřiceti let juda v Domažlicích jste připravili galavečer. Jak dlouho trvaly přípravy této akce a co bylo na programu?

„Akci jsme plánovali rok, ale finišovali jsme poslední tři měsíce. Těšili jsme se, že se potkají lidé, kteří spolu trénovali, jezdili na turnaje a letní tábory. Na programu byly ukázky juda, které předvedly nejmenší judisté, dorost a dospělí. Velmi jsem se těšil na prezentace, které připomínaly čtyři desetileté bloky ze života oddílu. Vrcholem večera bylo vyhlášení Judisty roku 2013 a zcela nově – uvedení do Síně slávy významných členů oddílu. K tanci hrála skupina Crystal Band a o půlnoci pro mladší Za sto deset."