Když jsme se bavili minule, měla jste ve sbírce mimo jiné deset medailí z mistrovství republiky, pak dva tituly Mistra ČR ve veteránech, dvě bronzové z Mistrovství Evropy veteránů v judu a na Mistrovství světa veteránů jste skončila pátá. Co se od té doby změnilo?
„K těmto medailím přibyly jedna stříbrná z Mistrovství ČR žen, z veteránů dvě stříbrné z Mistrovství ČR, jedna stříbrná a jedna zlatá z Mistrovství Evropy, čtyři stříbrné a jedna bronzová z Mistrovství Rakouska, zlaté medaile z Mistrovství Maďarska a Slovenska a v neposlední řadě stříbrná z Mistrovství světa."

Přiznám se, že když jsme před těmi pěti lety dělali rozhovor, bral jsem to jako bilanční povídání s judistkou, která pomalu opouští závodní dráhu a vydává se na tu trenérskou. Ale ono je to dnes přesně naopak. Z trenérky se stala závodnice. Co je hlavní příčina vašich nynějších úspěchů?
„Příčina? Tak to je těžká otázka. Po konzultaci doma a s trenérem jsme si řekli, že zkusím jet všechny veteránské turnaje a uvidíme, co z toho bude. A ono to vyšlo."

Trénování je pro vás tabu, nebo se k němu v budoucnu vrátíte?
„Letošní školní rok jsem začala v oddíle trénovat děti, a to ty nejmenší a přípravku. Takže trénování je zpět a doufám, že to děti bude bavit a mě těšit."

Vraťme se na úplný začátek nynější sezony. Kdy jste poprvé začala tušit, že by to letos mohlo být s vašimi výsledky tak dobré?
„Moje letošní příprava byla směřována k úspěchu na turnajích a tomu jsem podřídila svůj tréninkový plán. V březnu v Maďarsku, kde to začalo, jsem si vyzkoušela to, co jsem do té doby natrénovala, a šlo to. A tak se jelo dál."

Absolvovala jste samé velké mezinárodní závody, žádné velké ceny. Jak vypadala vaše příprava a tréninky? Prý jste měla žíněnku i doma…
„Veteráni u nás nemají žádné velké ceny, takže moje účast na závodech směřovala k mezinárodním závodům. Tréninky juda v Domažlicích jsou dvakrát do týdne, v pondělí a ve čtvrtek, ve středu jsem absolvovala cvičení TRX v Horšovském Týně a pak individuálně běh, posilování. Přes letní prázdniny jsem měla tatami u manžela na firmě a tam jsem se chodila trošku ´potahat´, abych měla pořád kontakt s žíněnkou."

Který úspěch bolel nejvíc? Slovensko, Maďarsko, Česká republika, nebo Španělsko?
„Nebolel asi žádný, pocity spokojenosti a štěstí to všechno pokaždé rychle zahojily."

Můžete přiblížit, jak z vašeho pohledu probíhal světový šampionát a jak vypadal finálový zápas, s kým jste se v něm utkala? Co rozhodlo, že soupeřka bude mít zlato?
„Světový šampionát byl celkově vydařený. Takové turnaje už jsou na super úrovni a je velice příjemné, že jste jeho součástí. Moc se mně tam líbilo. To se musí zažít. Můj rozhodující zápas byl s Rumunkou, kterou jsem ještě bohužel neporazila. Byl to složitý zápas, nechci ho rozebírat, nakonec jsem prohrála na šido, což je nejmenší možná prohra. Alespoň ale vím, že soupeřka je k poražení."

Už jste se spolu dříve „praly"?
„Ano, už jsem se s Rumunkou prala a bohužel jsem ji zatím neporazila. Snad jednou!"

Jedna věc je mít natrénováno, druhá je hlava. Na co myslíte, když nastupujete k zápasu, a kolik času je na rozmyšlení jaký chvat nasadit během zápasu?
„Psychika dělá hodně a tu pořád ladím. Času na žíněnce je tak málo, že si občas myslím, že tam žádný není. Když se dívám zpětně na nahraný zápas, tak si danou situaci na žíněnce promítám a řeším, co by šlo příště udělat jinak, kdy jsem měla nastoupit na chvat, co jsem mohla udělat v ten daný okamžik. A z toho pak čerpám do dalšího tréninku."

Kromě individuálního úspěchu záříte i jako členka ženského reprezentačního družstva. Jak se vám během sezony vedlo v kolektivech?
„Jsem členkou týmu Czech Masters Judo, kde jsme skvělá parta bláznivých ženských, je nám spolu dobře, rozumíme si, a když se i dostaví úspěch, tak co víc si přát? Letošní rok je i v družstvu Masters velice úspěšný, podruhé za sebou jsme skončily bronzové v kategorii žen na Mistrovství ČR a v kategorii veteránů 40 – 49 let jsme vyhrály Mistrovství Evropy."

V jednotlivcích jdete sama za sebe, ale v kolektivech na vašem výkonu závisí úspěch družstva. Je to o to těžší?
„Já osobně mám moc ráda družstva. Je tam jiná atmosféra a o tom to je. Mám velkou zodpovědnost vůči ostatním v družstvu a to mám ráda. Cítíte všechny holky z družstva za zády, jak vám jsou oporou, a snaha vyhrát pro ně vás žene dopředu. Ale nakonec na té žíněnce jsem pořád sama."

Přiznám se, že na prvním tréninku po vašem návratu ze Španělska jsem vás coby vicemistryni světa chtěl vyzvat, ale když jsem pak ten trénink viděl, rozmyslel jsem si to. Zkusme to tedy alespoň teoreticky. Vážím přes metrák, měřím skoro dva metry a judo jsem v životě nedělal. Za kolik vteřin byste mě dokázala složit a vstal bych pak vůbec?
„Asi bych vás nesložila. Ale kdyby to teoreticky šlo, tak na seonage byste byl na zemi za pár vteřin, to je rychlé. Asi byste pak vstal, byla bych hodná." (smích)

Uspěla jste na Slovensku, v Maďarsku, v Čechách i ve Španělsku. Máme říjen, do konce roku ještě plno času, tak kampak to ještě pojedete vyhrát?
„Před sebou mám ještě Rakousko a Českou republiky. Tak snad ještě nějaká medaile přibude."

Na závěr by mě zajímalo, jaké má vicemistryně světa plány do příští sezony?
„Plány na další rok zatím nejsou. Rok ještě nekončí, ale už teď si můžu říct, že jsem celý rok makala, výsledky se dostavily a jsem se sebou nadmíru spokojená a šťastná. Co víc si přát. Zdraví, spokojenou rodinu, to je důležité, ostatní přijde. Touto cestou bych chtěla poděkovat své rodině, manželovi Jirkovi a synovi Martinovi, bez nich by to všechno bylo těžké a asi nereálné, díky všem v oddíle Judo Club Domažlice, Klubu DUHA a všem svým kamarádům, kteří mně drželi palečky a fandili. A také děkuji sponzorům, kteří mně pomohli se zúčastnit MS ve Španělsku, a to Městu Poběžovice, Rosenbergu v Klenčí p. Č., LST Trhanov a Stavební firmě Pokorný Sepekov."

Vizitka Jaroslavy Záhořové

Jaroslava Záhořová se narodila 29. 5. 1974 v Domažlicích, je jí 40 let, bydlí v Poběžovicích. Je vdaná, má syna Martina, pracuje u společnosti ČD Cargo, a.s., jako přepravní technolog. S judem začala v osmi letech.