To, že čtyřiatřicetiletý rodák z Horšovského Týna závodí v obdivovaných, ale u nás stále málo známých dragsterech, není nic divného. U Havlíků se totiž láska k motorkám dědí. Robertův otec Vladimír býval úspěšný motokrosař. V jeho dílně v Horšovském Týně dodnes visí plno diplomů včetně těch z vojny, kdy ´pretěkal´ za Duklu Liptovský Mikuláš. Také mladší z Havlíků šel původně v otcových šlépějích a závodil v terénu. A šlo mu to. Coby junior se dostal i do širší reprezentace. Jenže pak přišly závody v Netolicích, ošklivý pád, úraz a s kariérou motokrosového závodníka byl konec.

Robert ale i přes zranění na motorky nezanevřel. Zlákala jej ´silnice´. Jenže maximálně povolená rychlost příliš velké opojení z rychlosti neskýtá. A tak se v roce 2004 poprvé s licencí zúčastní závodu dragsterů.

Tehdy ještě na dvouválcové kawasaki v nejslabší kategorii. Těch je sedm, od sériově vyráběných motorek s ´espézetkou´ a registrační značkou až po nejsilnější speciály třídy Competition Dragster, u nichž je ve snaze ´vymáčknout´ z nich rychlost kolem dvě stě šedesáti kilometrů v hodině, co se týče úprav, povoleno snad úplně vše. Robert v letošní sezoně ´sedlá´ Suzuki GSXR 1100, čtyřválec s úpravami povolenými řády a výkonem dvě stě dva koně na zadním kole. S ní chce po loňském druhém místě kategorii Street 10 vyhrát. K jeho největším konkurentům patří Petr Šnajdr z Chebu, největším soupeřem však bývá čas.

Závody dragsterů se konají nejčastěji při různých motosrazech na letištích. Podmínkou je rovinka pro trať dlouhou 402 metrů a 33 centimetrů, což je čtvrt míle. „Tyhle závody totiž vznikly ve 30. letech minulého století v Americe, kde se začínalo závodit na silnicích vždy od semaforu k semaforu. Proto ta pro Evropany nezvyklá délka trati,“ vysvětluje Havlík, který tuto vzdálenost jezdí v čase okolo 10,542 vteřiny.
Czech Drag Serii tvoří pět bodovaných závodů v sezoně, která trvá od května do října, protože závodit na mokru se nedá. Dvojice jezdců startují proti sobě. Kdo je v cíli dříve, postupuje turnajovým pavoukem dál. Pro pomalejšího závod končí. Vyjma závodu v Bechyni, kde byl druhý, Robert letos zatím pokaždé vyhrál. Důležitý je vždy dobrý start, především rychlá reakce na semafor, na němž se rozsvítí tři žluté, pak zelená. „Startovat se musí na prostřední žlutou. Když vidíš zelenou, znamená to, že jsi moc pomalý,“ přibližuje jednu z mnoha maličkostí, které ale nakonec rozhodují. „Kromě toho je třeba udržet přední kolo na zemi, rychle řadit a hlavně držet řízení, aby byl stroj pořád v rovině. Jenže já jsem menší postavy, takže musím mít motorku na startu nakloněnou, což je nevýhoda,“ popisuje dále. Ani při těchto závodech nejsou výjimkou pády. Ty v cíli jsou samozřejmě díky rychlostem mnohem nebezpečnější, než když se jezdec poroučí k zemi na startu.

Robert Havlík by do budoucna rád ´osedlal´ ještě silnější motocykl, se kterým by se pak mohl utkat s větší konkurencí ve vyšší kategorii Super Street Bike. Zda dostane příležitost osedlat stroj, s nímž letos závodí jeho velký kamarád Petr Čížek ze Slaného, prý ´vyřeší zima´.

Havlík by nemohl závodit bez pochopení manželky, která jej na každý závod doprovází a fandí mu, ale ani bez otcova servisu na auta a motorky včetně válcové zkušebny na měření výkonu motorů, kde Roberta zastihnete nejspíše. S motory souvisí i jeho práce. Dojíždí do Domažlic, kde sídlí firma ROC – Galvanik. Ta se zabývá zušlechťováním dílů pro automobily i motorky…