Někoho možná napadne, jestli to nebyla s ohledem na mých 67 let pošetilost a já odpovím, že nikoliv. Přihlášení účastníci jsou rozděleni podle věkových kategorií, pro ty nejstarší je zde karegorie 60+. A jak souvisí s nápadem zajet si závodně přes padesát kilometrů přísloví v úvodu? Posledního oficiálního závodu jsem se zúčastnil… inu, přesně před padesáti lety.

Kladný vztah ke kolům všeho druhu jsem patrně podědil po tátovi, jenž prošel vývojem od kola poháněného vlastními svaly až po malé kolo volantu lidového auta zn. Trabant. Je nabíledni, že v dětských letech jsem začínal též vlastními, zdaleka ještě nevyvinutými svaly, a když jsem někdy ve čtrnácti dostal opravdové kolo závodní, tehdy legendární značky Favorit (jak se to stalo netuším, ale za vzorné chování ve škole to určitě nebylo), začal jsem, spolu s kamarádem Josefem, závodit. Po předchozím dlouhodobém a intenzívním tréninku, pochopitelně. Jezdila se tehdy městská kritéria čili okruhy, občas jsme si zajeli silnici a v zimě i cyklokros. To vše – a hlavně kritéria – za značného zájmu platících diváků.

Po příchodu na internát v pohraničním jihočeském městečku usoudili tamní vychovatelé, že tento individualistický sport není vhodný proletářskému učni a kdoví, jestli se někde kousek za městem nepovaluje v trávě, takže po menším prohřešku bylo mi jezdění na kole zakázáno úplně.

Nu což, řekl jsem si, čas sportování skončil, čas života s cigaretou v ruce a občasnou návštěvou pohostinského zařízení začal, a tak jsem se pozvolna propracovával k možnému infarktu či rakovině plic, když tu přišlo prozření – přece to na světě nechci zabalit předčasně!

Čtyřiačtyřicet let po zapálení první cigarety jsem típnul tu poslední, o rok později jsem si koupil kolo (ano, z peněz ušetřených za kouření) a znovu se opřel do pedálů.

Nechci machrovat – zpočátku jsem myslel, že to byly peníze vyhozené z okna, ale protože se vzdávám jen nerad, zkusil jsem překousnout únavu i bolest svalů a pokořit kopce kolem svého bydliště – a že jich tady na Kdyňsku máme na výběr! Pomalu, ale jistě si mi začaly vracet síly, frekvence jízd spolu s ujetými kilometry se zvyšovala a když jsem loni (2013) sledoval závodníky Šlapky jako účastník cyklovýletu, padlo rozhodnutí – letos to zkusím taky.

Opět jsem nic neponechal náhodě a po zmapování trasy (ta se příliš nemění) jsem začal s tréninkem. Nejprve po úsecích, týden před závodem jsem ji zmákl celou. Vzhledem k tomu, že je to závod horských kol, vedlo 70 % trasy lesem či polními cestami…

A pochopitelně z kopce do kopce, přičemž druhá varianta jaksi převažovala.

Závod odstartoval v sobotu v pravé poledne, pod nafukovací bránou byla připravena stovka mladých a nadupaných borců s bicykly špičkové kvality a v ten okamžik mě prvně napadlo, co tady vlastně pohledávám? Než jsem tuhle myšlenku stačil rozvést do detailů, ozval se výstřel startovní pistole a celé pole se dalo do pohybu po štěrkové cestě do prvního prudkého kopce hned za vesnicí. V tu chvíli se stalo očekávané – před jeho vrcholem jsem zaujímal jedno z posledních míst a při stoupání přes louku do dalšího kopce v lese jsem byl poslední definitivně. Na rozcestích perfektně označené tratě, na sporným místech navíc obsazených obětavými pořadateli, jsem byl vítán s radostí – konečně se mohli vrátit na základnu.

Celou trasu, vedenou krásnou krajinou při hranici s Bavorskem, jsem poctivě odjel, jen ty největší kopce jsem před jejich vrcholem šlapal pěšky. Na posledním úseku před cílem už jsem únavu ani necítil, po příjezdu se mi od několika mladých dostalo potlesku a vzhledem k tomu, že jsme v mé kategorii jeli pouze tři, mohl jsem stát na bedně. Kdyby ji pořadatelé už možná hodinu před mým příjezdem předtím nerozebrali! A tak mi ředitel závodu předal skromnou cenu ve stanu s občerstvením, kde na mě nezbyl ani guláš a musel jsem vzít za vděk klobásou.

Pojedl jsem, dal si jedno od cesty, poklábosil s členy kdyňského teamu Jabkoty, naložil kolo do auta a vrátil se domů.

A jestli to mělo nějaký význam? Když už nic, tak jsem to alespoň zkusil! ⋌Autor: Zdeněk Huspek