Všude tam hráli kluci tak zvaný ´uliční´ fotbal. Každé předměstí Domažlic mělo svůj tým, vzory a ctižádost. Opravdový fotbal začal ale Jarda kopat jako žák za SK Domažlice na Střelnici. Brzy ho však touha poznávat a kamarádi zavedli k tenisu. „Začal jsem s dřevěnou pálkou. Později jsem obdržel pravou tenisovou raketu. Tu jsem však zlomil a na novou nebylo," vzpomíná.

Na gymnáziu začal s košíkovou za Jiskru Domažlice pod vedením Jiřího Plachého, nejprve za dorost, pak za muže. V partě starších spoluhráčů byli ti, které basketbal naučili hrát vojáci US Army, kteří si na cestu k osvobozování Evropy přibalili i desky s koši a při odjezdu domů je v Domažlicích nechali.

Do vojny byl Pauer ještě členem jezdeckého oddílu Sokola v kasárnách domažlických dělostřelců a poté v TJ Start Zahořany. Měl rád koně a chtěl dále studovat ´veterinu´ v Brně. Nedostal doporučení. Měl prý ´kapitalistické myšlení a nevhodné kamarády´.

K fotbalu se vrátil na jaře 1953, když nastoupil za košíkáře v rámci turnaje proti fotbalistům Jiskry. „Tehdejší trenér byl překvapený, kdo tak dobře z basketbalistů může hrát fotbal a vybral si mě a Luboše Thomaiera do týmu. Za týden jsem už hrál první ´mistrák´ proti Tlučné," říká.

Basketbal však neopustil. Trénoval košíkovou i fotbal, mnohdy měl v neděli dopoledne ´mistrák´ košíkové a odpoledne fotbalu. Oba sporty zůstaly jeho životní láskou.

Ve fotbale vynikal přesnou přihrávkou, byl tvůrcem hry. Pověstné byly jeho čechrané centry z levé strany a trestné kopy. Byl hráčem mužstva, které v roce 1957 postoupilo do I. A. třídy po slavném zápase v Plzni 13. 11. 1956 (1:2). Vrcholem fotbalové kariéry Jardy Pauera, který na vojně hrával za Duklu Karlín, byl přelom 60. a 70. let, kdy Jiskra s trenérem Volfíkem a pod kapitánskou taktovkou Jardy postoupila roku 1969 do divize. Nelze zapomenout na dva Pauerovy góly, které dal legendárnímu Pláničkovi při zapase s bývalými internacionály u příležitosti oslav 50. let kopané v Domažlicích (1958). Vedl mužstvo i do přátelského zápasu Jiskry s AC Sparta Praha v roce 1966 (4:7).

Po skončení aktivní závodní činnosti byl na čas trenérem A týmu Jiskry a zároveň svými zkušenostmi pomáhal jako hráč druhého mužstva. Zahrál si ještě v řadě zajímavých přátelských zápasech na modernizovaném stadionu Na Střelnici, rád vzpomíná na ten s Amforou, kdy nastoupil se svými syny Jaromírem a Zdeňkem . „ Byla to krásná fotbalová léta, ve kterých jsem se radoval já, a věřím, že i naši fanouškové," dodává ´Pan fotbalista´. Hrál i nohejbal, při němž využíval cit pro balon.

Stejně jako ve fotbalu byly i v basketbalu pro Jardu úspěšná šedesátá léta. Od roku 1951 hrál za dorostence, od roku 1960–69 za muže. V roce 1959 se stalo mužstvo krajským přeborníkem a v roce 1960 postoupilo do II. ligy, kterou hrálo nepřetržitě pět sezon. Pauer nastupoval v základní pětce slavné party Kitzbergera, Rojta, Prettla, Plachého, Hlavatého, Poláka a Regála jako křídlo. Jeho pravá ruka byla v mnoha zápasech neomylná. V sezonních tabulkách střelců byl jako obávaný ´trojkař´ vždy na předním místě.
Dne 23. 5. 1962 sehráli basketbalisté v Domažlicích mezinárodní přátelský zápas s TUL Helsinky a zvítězili 87:69. „Musel jsem jen přihlížet se zlomeným zápěstím z fotbalu," lituje Pauer.

Další velkou sportovní láskou Jardy byly lyže. Lákala ho krása zasněženého Čerchova, ale i Capartic, Dmoutu a Zelenova. Byl a dodnes je vynikajícím sjezdařem, u běžek měl rád zdravý harmonický pohyb spojený s romantikou. Využíval i skokanský můstek v Dmoutu, kde udivoval skoky na lyžích. Jednoho závodu, které se na můstku často konaly, se zúčastnili i reprezentanti ČSR, kteří se v Domažlicích zastavili cestou na zahraniční závody (1953). Jarda jako předskokan skočil 44 m, víc než členové národního mužstva Císař, Remza a Felix. Dodnes drží rekord můstku, který nemůže být nikdy překonán, protože můstek už nestojí. Několikrát se účastnil Jizerské padesátky a snažil se nevynechat žádný veřejný závod v běhu na lyžích v okolí Čerchova a Capartic.

Jaromír Pauer měl velký podíl a zásluhu na obnovení sjezdovky na Čerchově v roce 1966. Čechov byl centrem lyžařů Chodska a jak se naskytla politická možnost začalo se s tvrdou prací. V roce 1972 se opět stal nejvyšší vrchol Českého lesa zařízením vojska a lyžařský areál byl přesunut na Sádek. Jarda byl opět u toho.

V roce 2014 oslavil Jaromír Pauer osmdesátku. Jeho chůze je ale stále vzpřímená, rázná. Jiskru v očích by mu mohl závidět kdejaký mladík. Den, kdy si nezasportuje, nezacvičí, by považoval za promarněný. Každé dopoledne chodí do města na korzo. Sejde se svými sportovními kamarády, proberou sportovní dění a výsledky bundesligy. V týdnu si jde zahrát tenis a v zimě na pár dní jezdí s partou lyžovat do Alp. Nevynechá ani saunu. Syn Zdeněk ho nazývá ´držák´, ale Jarda ví, že nic není zadarmo a napořád. Koncem ledna se podrobil akutní operaci slepého střeva a jeho velkou starostí po zásahu bylo, kdy bude moci začít cvičit a pobíhat. „Mé tělo nemůže bez pohybu existovat," tvrdí sportovec ´par exellence, jemuž šly všechny sporty, o něž se pokusil, a snad ve všech vynikal. Autor: Karel Frait

Vizitka Jaromíra Pauera:

Narozen: 20. 6. 1934, Domažlice. Kluby: SK Domažlice, Jiskra Domažlice, Sněhaři Domažlice, Sokol Domažlice, Dukla Karlín, Start Zahořany. Soutěže: II. liga – košíková (1960–65). Divize – fotbal (1969–72). Závody (veřejné): 9x Jizerská 50 (1978–87), Krkonošská 70 (1976–78), Lyžařský maraton Vimperk (1985), skoky na lyžích – Dmout (1951-53), jízda na koni (1948–53). Ocenění: Čestné uznání TJ Jiskra Domažlice (1978), Čestný diplom Svazu lyž. Zpč. kraje (1983), medaile Města Domažlice – Zasloužilý sportovec města (1994), Pamětní list Českomoravského fotbalového svazu (2001), Pamětní list + medaile – 100 let Svazu lyžařů ČR (2003), ocenění – Sněhařů Domažlice (2012).