Vyrůstal jste v době, kdy většina kluků hrála fotbal, hokej nebo se možná věnovala atletice. Kdo u vás vlastně vzbudil zájem o basketbal a čím vás tato hra uchvátila?
„K basketbalu mě přivedl můj kamarád Václav Hrubý a já jeho zase přitáhl k fotbalu, hráli jsme za RH Domažlice. Hra mne zaujala svojí rychlostí a náročností. Je potřeba určitá herní inteligence a schopnost rychle se rozhodovat, což mě přitahuje.“

Byl pro vás basket vždy sportem číslo jedna, nebo jste se věnoval i něčemu jinému, a stačilo málo, aby z vás byl fotbalista nebo třeba vášnivý rybář?
„Bavily mě všechny sporty, ale závodně jsem začínal s fotbalem. Jenže v té době se hrálo na škváře, chodili jsme domů celí sedření a špinaví. A já najednou objevil sport, který tolik ´nebolel´… (smích) Rybaření jsem se věnoval také, uklidňovalo mě, jenže více než na splávek jsem koukal dalekohledem na přírodu. Dnes už bohužel nemám na ostatní koníčky tolik času.“

Jaký byl váš post a kdo vás vlastně trénoval? Poslouchal jste na slovo, nebo na vás bylo zapotřebí zvýšit hlas?
„Basketbalem mě vedl Miroslav Janiurek. Ten mě naučil vnímat basketbal v drobných odlišnostech a umět je poskládat do celku. Díky své ´výšce´ jsem hrál na pozici jedna, dva. Vždy jsem pokyny trenéra respektoval. Mimo palubovku na zájezdech jsem byl ale ´průšvihář´. To se ale nezvyšoval hlas, dostával jsem rovnou ´buráky´. Rád jsem vymýšlel a plánoval na spoluhráče taškařice. To dělám rád dodnes.“

Jakou éru domažlického basketbalu byste označil za zlatou a proč?
„Určitě je to doba, kdy muži hráli I. ligu. Družstvo bylo poskládáno z kvalitních a zkušených hráčů a o basketbal byl v Domažlicích mimořádný zájem. V té době byl ve městě sportem číslo jedna.“

Může se tohle podle vás ještě někdy opakovat? A co by se muselo stát?
„Doufám, že se druhá nejvyšší soutěž do Domažlic vrátí. A co by se muselo stát? Asi by se musel vyměnit ´trenér´.“ (smích)

Když jste v roce 2007 jako trenér starších minižáků slavil s týmem zisk bronzové medaile z republikového šampionátu, posteskl jste si tehdy, že na Chodsku asi pijeme ´špatnou´ vodu a nerostou tady čahouni tolik potřební pro basket. Je to zvláštní, ale ono na tom asi opravdu něco bude… Přitom ´obři´ jako Pepa Prettl nebo Lukáš Pivoňka mohli tuhle hypotézu vyvrátit, kdyby se více nebo lépe snažili, co myslíte?
„Dříve se dvoumetrový chlap hodil jen na basketbal či ve volejbalu pod síť. Dnes je tento somatotyp důležitý u všech sportů. Brankář, stoper v kopané nebo gólman ve florbale pod 190 cm není perspektivní. Pro plavání a atletiku je vysoký muž také dobrým předpokladem. Z těchto důvodů se v dnešním sportu čahouni rozdělují. A co se týče Pepíka a Lukáše, určitě se snažili. Navíc třeba ještě není všem dnům konec. Zkusím to domluvit s jejich manželkami…“ (smích)

Pojďme zpátky k vám. Po ukončení své vlastní hráčské kariéry jste se začal věnovat trénování. Vloni jste si ke svým abrahámovinám nadělil trenérskou licenci A, nejvyšší v republice. Jaké jsou vaše trenérské ambice, troufl byste si na koučování ve vyšší soutěži?
„Určitě troufl, ale nemám zájem se basketbalem živit. Mám povolání učitele, které mne baví, naplňuje.“

S trénováním jste prý začal po vojně, to už nějaký ten pátek je. Na jaké hráče či hráčky vzpomínáte a měl jste mezi svěřenci i nějaký ten ´diamant´, který se vám z různých důvodů nepodařilo vybrousit?
„Trénoval jsem již před vojnou. Začínal jsem u kategorie děvčat. V družstvu byly šikovné hráčky, hrály tehdy dorosteneckou ligu. Nejdále to dotáhla Martina Rejchová, která vyhrála s kategorií U20 titul mistra Evropy. Z mužské kategorie je nejvýše Václav Kozina. Na každou hráčku či hráče, kteří mně prošli pod rukama vzpomínám rád. Každý jedinec je originál. Ono prosadit se ve sportu není v životě zase až tak důležité. Více si vážím, že jsem se podílel na jejich výchově, vytváření lidských vlastností, které basketbal napomohl hodně ovlivnit. Nejvíce pak záleží na samotném hráči a sportovním štěstí, kam až to chce sportovně dotáhnout. Kariéra profesionálního sportovce je náročná a ošemetná.“

Posledních devět sezon trénujete A – mužstvo Jiskry. Jak silný momentálně Jiskra má tým a čeho by mohl dosáhnout?
„Devět let? To je strašný… Snažíme se minutáž hráčů rozdělovat rovnoměrně na všechny svěřence. K tomu je i nastavena zátěž v tréninkovém procesu. Myslím, že se nám povedlo vytvořit dobrý tým se silnou lavičkou. Nechceme mít vykrystalizovanou základní pětku, aby se výkonost mezi jednotlivými hráči nerozevírala jako nůžky. Abychom mohli pomýšlet na postup, je třeba ještě zvýšit úroveň hráčů v B družstvu, abychom mohli kádr doplňovat. Máme však velkou generační díru. Nemáme dorostenecké družstvo, hrající dorosteneckou ligu, nemáme mladé hráče.“

Basketbalu se věnuje i vás syn Honza. Jako otec i trenér jste na jeho slibně rozvíjející se kariéru měl určitě velký vliv. Není škoda, že zůstal v Domažlicích?
„Jsme s manželkou rádi, že ho máme o víkendu v Domažlicích. Přes týden studuje dvě vysoké školy ČVUT a VŠE v Praze, hraje basketbal za školu Pražský přebor A, v Domažlicích nastupuje za dvě družstva. Myslím si, že má basketbalu i školy nad hlavu a rád si odpočine u maminky doma.“ (smích)

Ještě jedna věc by mě zajímala. Neznám moc lidí, kteří slaví narozeniny 24. prosince. Jsou vaše Vánoce jiné? A co v dětství, nemrzelo vás, že vše slavíte v jeden den?
„Jsou stejné jako ve většině českých rodin. Uctíváme tradice. Jen nelijeme olovo, to máme se synem od ženy zakázané. Oslava narozenin mne nikdy nemrzela. Skvělí rodiče mně to nahrazovali jinak.“

Vizitka Mgr. Karla Štípka

Narozen 24. 12. 1966 v Domažlicích
Ředitel školy Msgre B. Staška
Hráčské úspěchy:
3. místo na MČR v žácích
Trenérské úspěchy:
2 x 3. místo na MČR minižáků