Devětadvacetiletou českou reprezentantku v běžeckém lyžování Kateřinu Razýmovou (před svatbou se svým trenérem Berouškovou – pozn. aut.) zná asi každý tuzemský fanoušek bílé stopy. Její o devět let mladší sestru Barboru Berouškovou, která se věnuje stejné sportovní disciplíně, jen ti více zasvěcení.

Obě pocházejí z Postřekova a i když se už ve své rodné obci moc nezdržují, rády se do ní vracejí. A rády v jejím okolí i trénují, a když jim to čas umožní, tak i závodí.

Stejně jako v případě dalšího českého reprezentanta Luďka Šellera z nedalekého Chodova, tak se i s tuzemskou ženskou jedničkou Razýmovou mohou na tratích závodů hlavně v okolí Capartic a Čerchova měřit desítky amatérských výkonnostních běžců a lyžařů.

A samozřejmě nejen s hvězdnou Katkou, ale i s Bárou, která jde zdatně ve šlépějích své starší ´ségry´.

I přes věkový rozdíl devíti let měly své sportovní začátky velmi podobné, i když ne vždy společně prožité.

„Jak jsme o těch devět let, tak si moc společných zážitků nepamatuju. Když já byla dítě, tak Katka byla už v pubertě. Ale co vím, třeba vybavení jsme v úplných začátcích také měly stejné. Šupiny, pěkně staré vázání, kožené boty a návleky, aby do nich nepadal sníh, protože byly jen kotníkové.,“ směje se Bára, která už také závodí za tým SC Plzeň jako její slav-nější sourozenkyně..

„Než jsem začala v Plzni chodit do školy, jezdila jsem tam občas s našima za Katkou. Nebo i jenom já sama a ona mi to tam ukazovala. Brala mě s sebou na kafe a tak různě. V té době jsme se obě začaly víc orientovat ve svých životech a řekla bych, že i více se sbližovat. Všechno mi ukázala, chodily jsme spolu i na tréninky. To společné trénování je super, protože se přes sezonu moc nevidíme. Nejvíc nás asi baví posilovat nebo za hezkého počasí pohodové výlety na kole, na lyžích nebo při běhu,“ prozrazuje Bára Beroušková.

Společné tréninky si užívají, i když udržet při nich tempo aktuálně osmnácté ženy celkového pořadí světového poháru v běhu na lyžích Kateřiny Razýmové není pro její mladší sestru vůbec jednoduché. „Vždycky mi říká, na kopci dej ještě sedm odpichů,“ směje se Bára.

Obě sestry se samozřejmě podporují a hecují před každým závodem té druhé. „Pravidelně ve zprávách přes telefon nebo messenger a opravdu před každým závodem,“ potvrzuje mladší z rodu Beroušků, že si navzájem přejí vždy maximální úspěch.

A přidává i perličku, která dokumentuje jejich blízký vztah, i když se sportováním to nemá už nic společného: „Mně díky ségře začalo bavit pečení a vaření, tedy činnosti, které mi ještě před dvěma roky přišly jako úplná ztráta času,“ říká s úsměvem Bára.

Jak vnímá Bára Beroušková své dětské i současné sportování se sestrou Katkou?

Co se vám vybaví z dětství, když se řekne Capartické louky, Chodovská chata, Čerchovský okruh nebo Šebkovna?

Na Capartických loukách jsme se sestrou trávily většinu času, když jsme byly malé. I na Chodovské chatě. Jezdily jsme tam vždycky, když byl čas, byla tam jen kadibudka, topilo se v kamnech… Šebkovnu mám spojenou s pořádáním závodu a sušením věcí u kamen. Čerchovský okruh je asi dobře známý všem běžkařům, ale u nás doma se za posvátnější místo považuje Valtýřov a Mlejneček. Tam vede trasa jakéhokoli běhu, i když se vyběhne třeba na druhou stranu, ale táta (Pavel Beroušek, např. pořadatel běhu Horem dolem Chospílem ze seriálu Běžec Chodska – pozn. aut.) to vždycky nějak udělá… (smích). Kultovní pro naše dětství s Katkou jsou ale třeba i kopce Slepičák na Dílech, Pampelišák u nás v Postřekově, i když ten byl spíše na bobování, a Pilařák, který se běhá při ´Chospílu´.

Co všechno jste jako malé spolu prováděly?

Hrály jsme s klukama hokej na obecním rybníku, stavěly jsme iglú, bobovaly. Když jsme pak přišly na chatu, mokré a zmrzlé, tak už hřála kamna a hned jsme si před ně stouply. Od mala nás naši stavěli na lyže, bylo to pro nás úplně běžné. Nic speciálního, ale prostě to k zimě patřilo a v Caparticich se téměř vždy dalo něco najet. Ta louka mi tenkrát přišla nekonečná. S Katkou naši jezdili také na Hojsovku.

Obě jste ve sportování poměrně všestranné. Vedle lyžování vás asi nejvíce baví atletika, přesněji outdoorové běhání, že?

Jojo, je to tak. S tím začala Katka a přihlásila se v Domažlicích do atletického klubu. Na atletiku jsem pak začala chodit taky, hlavně kvůli ní, brala mě s sebou nejen na tréninky, ale jezdily jsme spolu také na soustředění do Capartic. Vyprávěla mi hodně věcí a historek také ze soustředění na Babylonu.

Trávily jste spolu nejen atletická soustředění, ale i letní tábory…

Už, když jsem byla úplně malá, začala jsem s Katkou jezdit na pionýrský tábor do Újezdu. Už asi od svých čtyř let. Měla mě tam na starost, byla už později i instruktorka, a já to milovala. Jezdila jsem tam i po tom, co ona už ne, ale na ty první tábory vzpomínám nejvíc.

Když teď přijedete ´domů´, máte pro společný trénink raději právě tu louku v Caparticích nebo upravený Čerchovský okruh?

Tuhle zimu jsem tu byla hodně a častěji než Katka. Na Čerchově sníh využívám, co to jde, takže letos u mne vede Čerchov. Ale myslím si, že toho máme obě celkově více nalyžováno na Capartické louce.

A na kolečkových lyžích, když není sníh?

To jezdíme nejčastěji na České Kubici směrem na Spálenec a nebo doma z Postřekova směrem na Pařezov, Otov, Meclov…

Kdy jste začala věřit, že to někdy sestra dotáhne tak daleko a bude prohánět ty nejlepší lyžařky na světě?

Nepřemýšlela jsem nad tím, ale kdyby mi to někdo řekl ještě dva roky zpátky, tak mu určitě neuvěřím. (smích)