Prozraďte, jaké byly vaše začátky?
„Byl jsem normální venkovský kluk. Měl jsem dva starší bratry, Frantík byl o čtyři roky starší než Ota, ten byl o jedenáct let starší než já. A já býval vždy ve stínu Otíka. On byl moc šikovný na všechno. Naučil mě plavat, jezdit na kole, lyžovat, bruslit, hrát hokej a fotbal. Takže začátky mého běhání sahají do dětství. Vypracoval jsem se až postupem času. Ve třetí třídě jsem ani nepostoupil do okresního kola v přespolním běhu. V páté třídě jsem byl už třetí, v sedmé třídě jsem vyhrál. K běhání mě to vždy táhlo, když jsem si přečetl knížku Můj trénink a závodění od Zátopka, začal jsem si psát svůj deník a začal trénovat pravidelně.“

Kdy jste zaznamenal výkonnostní vzestup?
„Asi po třech letech. Když se poctivě trénuje a člověk je zdráv, výsledky se dostaví. Já měl štěstí, že jsem byl zdravý. Až v době, kdy mě jako dorostence plácali Pražáci po ramenou, jaká jsem budoucí naděje, to bylo kolem roku 1971, začal jsem marodit, objevila se u mě srdeční arytmie. Klidový tep jsem měl sto deset. Chodil jsem po doktorech a rázem po mě nikdo ani neštěkl. Zůstaly mi jenom Domažlice, trenér Suchý a rodina. Kardiolog mi tehdy nedoporučoval pokračovat v závodní činnosti, že prý dostanu modrou knížku a nebudu muset na vojnu. Jenže já chtěl jít studovat pajďák, to znamená tělocvik, tak jsem se z toho chtěl vykřesat. Naštěstí jsem potkal pana faráře Ferdu, který měl jasnovidecké schopnosti a uměl určit diagnózu na dálku, a ten mě zase vytáhl nahoru. Díky obkladům, čajům, koupelím a dietě jsem se z toho dostal a mohl ještě dalších deset let závodit.“

Zmínil jste Domažlice, takže co vy a domažlická atletika?
„Na tu trpím, mám Domažličáky rád. Už když jsem jako mladý závodil za Klatovy, tak jsem si zdejších běžců vážil, protože Pavel Faschingbauer, který pak běhal za Spartu, Václav Bufka, Jan Bejček, to všechno byli velké osobnosti. Já byl tehdy mladý dorostenčík, a když oni přijeli na závod s bílými dresy a psí hlavou na hrudi, tak to pro mě pokaždé bylo něco. Tehdy všichni dobří běžci chodili buď do Plzně nebo do Domažlic. Já studoval v Plzni, ale ve vlaku jsem se potkal s panem Suchým z Prapořiště, který mě přivedl k sobě do Jiskry, kde trénoval.“

Když člověk tady na Domažlicku ještě dnes přijede na nějaké závody s delší tradicí, obvykle se dozví, že jste tam držitelem traťového rekordu. Měl jste tady ve své době nějaké soupeře?
„Tenkrát tady byla silná konkurence. Kromě Pavla Faschingbauera, Vaška Bufky, tady byli Jirka Konop nebo Štěpán Podestát. Ti mě také poráželi. Oni byli starší o kategorii, když končili, tak jsem se teprve dostával do laufu. Možná to pro mě bylo štěstí, protože kdybych hned vyhrával, třeba by mě to uspokojilo. Takhle jsem měl díky těmhle pánům pořád velkou motivaci, chtěl jsem se jim vyrovnat a dohnat je.“

Jste držitelem ceny Fair play. Jak k tomu vlastně došlo?
„To se v Opatovicích u Přerova běželo mistrovství republiky v přespolním běhu. Mimo jiné se tam mělo rozhodnout, kdo pojede na světový šampionát v krosu do Madridu. To pro nás tehdy byla velká motivace, dostat se ven. Jenže na dvě volná místa jsme byli tři hlavní uchazeči, Mirek Bauckmann, já a vítkovický Ivan Uvízl. Po dvou třetinách závodu jsem v jednom úzkém úseku nechtěně zavadil o Ivanovu nohu a jemu se vyzula bota. Zastavil jsem, bylo mi blbý běžet dál s Bauckmannem. Chtěl jsem, abychom měli oba stejné podmínky. Proto jsme počkal, až se obuje a pak jsme pokračovali. Nakonec jsem doběhl i Mirka a vyhrál, Ivan skončil třetí.“

Proč jste se rozhodl ukončit sportovní kariéru?
„Těšil jsem se na rodinu. Každou sobotu a neděli jsem trávil na závodech nebo soustředěních, když jsem přijel někam na závody a šel večer sám na hotel, tak jsem pozoroval, jak se v ostatních oknech svítí a říkal jsem si, že tam žijí rodiny. Zároveň jsem věděl, že když se ožením, nebudu se moci sportu věnovat naplno. Pak jsme se s mojí současnou manželkou domluvili, že se v červnu vezmeme. Zimní přípravu jsem ještě absolvoval naplno, po březnovém mistrovství světa v Římě jsem napsal do střediska vrcholového sportu, že končím a oni mě uvolnili. Tehdy mi bylo třicet. Ale běhání jsem neutnul naráz. Protože jsme neměli byt, bydleli jsme na chatě. Běhal jsem ze školy domů, tam jsem se převlékl a běžel na vlak do práce. Ještě tři roky jsem se takhle udržoval, závodil za Klatovy, ale už bez tréninku. Hlavní už byla rodina, stavba domku…“

Jak vzpomínáte na závodění v Draženově, Babylonu, v Dílích…
„Já měl tyhle závody mimo dráhu moc rád. Draženov se běhá na Nový rok, to byl takový svátek, začátek sezony, na Babyloně jsme zase odtrénovali spoustu kilometrů, vzpomínám i na Díly…“

Chybí vám běh?
„V minulosti jsem tím žil. Měl jsem svoje okruhy, těšil jsem se, zda zaběhnu lépe, zda vylepším svůj rekord. Vymýšlel jsem si různé cíle, abych mohl soupeřit i sám se sebou. V nohách tu chuť běhat pořád cítím, ale vím, že kdybych se odhodlal, bylo by to v pytli. Fandím dnešním klukům, sleduji jejich výkony, ale radši sedím někde v ústraní a závod si v klidu vychutnávám.“

Vizitka Vlastimila Zwiefelhofera: Sedminásobný mistr Československa v krosu Vlastimil Zwiefelhofer se narodil 20. 11. 1952 v Tajanově u Klatov. Běhal i za Jiskru Domažlice. Po Emilu Zátopkovi je druhý nejúspěšnější český závodník na dlouhých tratích. Zúčastnil se olympiády v Moskvě, byl šestý na MS v krosu v Irsku, což žádný český běžec před ani potom nedokázal. Byl sedmnáctý na ME v maratonu. Čtyřikrát vyhrál závod Běchovice – Praha, devětkrát Velkou kunratickou, kde dosud drží rekord. Je držitelem Diplomu fair – play UNESCO. Osobní rekordy: Maraton 2:14:19, 10 km 28:27,2.