Před týdnem jste se zúčastnil Mistrovství Evropy v běhu do vrchu. Můžete stručně přiblížit dějiště šampionátu?
„Běželo se v bulharském lázeňském městě Saparena Banya. Trať s převýšením 685 metrů byla rozdělena do tří okruhů, celkem měřila 12,2 kilometru.“

A podmínky?
„Už ve čtvrt na dvanáct dopoledne, kdy se startovalo, bylo kolem sedmadvaceti stupňů. Jeden z úseků trati vedl přes louku, kde bylo opravdu velké vedro a těžko se tam dýchalo. Naštěstí další část vedla lesem, kde byl stín.“

Kolik běžců se sešlo na startu?
„Na start se postavilo osmdesát závodníků. Z Čech jsme byli čtyři. Nechyběla absolutní špička, ke které patří běžci z Turecka, Itálie a Španělska. Ostatně turecký vrchař mistrovství nakonec vyhrál, za ním se seřadili dva Italové.“

A jak se vedlo vám?
„Do cíle jsem doběhl v čase 50:09. Skončil jsem čtyřiadvacátý, druhý z Čechů a druhý ze závodníků do 22 let.“

Takže s výsledkem panuje spokojenost?
„S ohledem na průběh závodu, kdy jsem byl v jednu chvíli devatenáctý, to snad mohlo být ještě o kousek lepší, ale nakonec jsem spokojen.“

Skončil jste jako druhý z Čechů…
„Ano. Řada závodníků po startu vypálila dopředu, já se držel na pětadvacátém až třicátém místě. V tom vedru jsem věděl, že nemá smysl nic přepálit. Pechek s Kučerou byli o dvě, tři místa přede mnou, Havlíček o pět míst. V prvním delším stoupání jsem doběhl dvojici českých běžců přede mnou, v seběhu jsme Pechek a já Kučerovi utekli. Do druhého kola jsme dostihli českou jedničku v bězích do vrchu Havlíčka, který na nás v závěru kola začal ztrácet. V úvodu třetího kola jsem poutekl Pechekovi a vypracoval si asi dvacetivteřinový náskok. Osm set metrů před cílem jsem ale mlel z posledního a Pechek mě v seběhu předstihl. Na posledním půlkilometru jsem ze sebe vymáčkl vše, ale Pechek, v současnosti asi nejlepší český maratonec, závěr zvládl a do cíle doběhl šest vteřin přede mnou.“

Jak vysoko si výsledku ceníte a kam jej řadíte ve vaší dosavadní kariéře?
„Skončit v první čtvrtině mezi dospělými na Evropě je výborný výsledek, před dvěmi lety jsem byl třiačtyřicátý na mistrovství světa dospělých, ale zatím nejvíce si cením šestého místa z juniorského mistrovství Evropy.“

Znamená výsledek z Bulharska automaticky jistotu startu na zářijovém Mistrovství světa v běhu do vrchu ve Slovinsku?
„Ne, nominaci si musím znovu vybojovat a je to tak v pořádku.“

Takže kde se bude rozhodovat?
„Nominační závod o šest míst se běží na Králickém Sněžníku 21. srpna. Kvalifikovat se nebude snadné, v Čechách na to má tak deset lidí.“

Co vás kromě toho ještě čeká?
„Tento víkend to bude závod na deset kilometrů v rámci Mistrovství ČR v Třinci, z čehož mám s ohledem na stávající tropická vedra obavy. Pak mě čeká soustředění.“

Jak jste v letošní sezoně spokojen s dosavadními výsledky?
„Letos jsem začal závodit později. Kvůli zdravotním problémům jsem toho přes zimu nenatrénoval tolik, kolik je potřeba. Zima je pro běžce základ, těží z toho pak ceou sezonu, takže se výpadek ještě může projevit nějakým útlumem. Na druhé straně jsem si během toho dvou až tříměsíčního výpadku odpočinul, vyčistil hlavu a získal opět chuť závodit. Přišel jsem sice o mistrovství republiky v Temelíně, ale pak se mi povedl nominační závod na Evropu v Besednici, vyhrál jsem běžeckou část na Adrenalin Cupu a teď jsem si zaběhl Evropu.“

S jakými zdravotní problémy jste se potýkal a jsou už zažehnány?
„Měl jsem problémy s vazy v kyčli, navíc jak jsem si pak při běhání ulevoval od bolesti vytáčením nohy, přidal se k tomu zánět v kotníku. Ještě to bolí, ale už je to lepší.“

Kolik toho vlastně za rok naběháte?
„Obvykle od pěti a půl do pěti tisíc osm set kilometrů.“


Ufff, kolik párů bot přitom „prošoupete“?
„Jedny boty mají životnost od šesti set do tisíce kilometrů. Po šesti stech kilometrech už cítíte, že netlumí tolik otřesy a pak to odnáší nohy. Takže na sezonu potřebuji dva až tři páry bot, z čehož je zřejmé, že ani běhy do vrchu nejsou levná záležitost…“


Jak vlastně vypadá váš trénink a příprava na závod? Sledujete soupeře, taktizujete?
„Běhám za Mílaře Domažlice, kde nyní nastupuje mladší generace, takže z osmdesáti procent trénuji sám. Někdy, hlavně když běhám dvacítku, tak s sebou beru bráchu, protože je fajn mít parťáka, lépe to ´odsejpá´. Ale na druhou stranu když běžím sám, nemusím se nikomu přizpůsobovat a jdu si podle svého.“

A sledujete své soupeře?
„Vyhovuje mi, když na závod moc nemyslím, nešpekuluji, to se mi občas dříve vymstilo. Před startem se samozřejmě podívám, kdo poběží, s trenérem probereme jen to základní, jinak se řídím zkušeností a znalostí soupeřů. Vím, jak jim to kde šlo, kdo to obvykle přepálí a podobně.“

Dáváte si nějaký cíl před závodem a nebo do budoucna?
„Já si cíle nedávám ani před závodem, ani do budoucna. Snažím se vždy doběhnout do cíle, byť bych se měl dotrápit, moc závodů jsem nevzdal. Nedávám si předsevzetí ani do budoucna, protože když něco dopředu řeknu, zbytečně mě to pak svazuje.“

Jaký jiný sport byste dělal, kdybyste se nevěnoval běhu, a do kolika let lze na tak vysoké úrovni závodit?
„Určitě bych nějaký sport dělal. Je normální, že po těžkém tréninku s tím občas člověk má chuť seknout, ale po dvou dnech to tělu začne chybět a musíte si jít zaběhat… Možná bych jezdil na kole nebo tak něco. Pro běh do vrchu je ideální věk kolem pětadvaceti, šestadvaceti, takže věřím, že mám ještě dva tři roky čas… Jinak běhat přespoláky a do vrchu lze do třiceti, pětatřiceti let, ale jsou i výjimky. Pak lze běhat třeba maraton, což by mi jako běžci vytrvalostního typu nevadilo…“