Ve středu ráno se vydala z Radonic u Milavčí, kde bydlí, s dcerou a zetěm na výlet do Prahy. „Vzali jsme si koloběžky. Dojeli jsme autem do Domažlic a nastoupili do Západního expresu,“ uvedla.
Jejich cesta však po pár minutách skončila, když se rychlík čelně střetl s osobním vlakem. Eva Rendl-Wypior byla naštěstí v pořádku, Meja a Noe Behrens, kteří seděli ve směru jízdy, však utrpěli zranění. „Dcera vůbec nemohla pohnout hlavou, zeť také ne a ještě si stěžoval na pohmožděný hrudník. Oba měli rozbité nohy,“ líčila žena, která krátce po události volala záchranářům.
Ti už však k nehodě směřovali. „Dorazili za chvilku. Kontrolovali všechny uvnitř a zjišťovali, kdo je schopný vyjít ven, kdo ne. Ve vedlejším kupé ležela paní na zemi, měla něco s nohou a krvácela z hlavy,“ pokračovala Eva Rendl-Wypior. Sama pomáhala šokovaným německým pasažérkám z vlaku. „Já jsem nakonec ze svahu nemohla slézt, a tak mě záchranáři odnesli na nedaleké shromaždiště,“ doplnila.
Zdravotníci vytvořili na louce u kolejí místo, kde pacienty třídili podle rozsahu zranění. Pro nejtěžší případy přiletěly vrtulníky a transportovaly je do nemocnic v Praze a Plzni. Pasažéry ve středně těžkém stavu odvážely sanitky. Lehce zranění a lidé, kteří byli úplně v pořádku, pak směřovali do místního kulturního domu, kde pro ně obec zřídila zázemí. „Všichni fungovali jako perfektně sehraný tým,“ pronesla na adresu složek integrovaného záchranného systému.
Ostatně pochvalné komentáře měli i němečtí záchranáři, kteří přispěchali do Milavčí na pomoc. „Dcera a zeť seděli v jejich sanitce, aby jim bylo teplo. Jeden z nich řekl, že práce českých zdravotníků byla absolutní špička,“ zmínila žena, jež také využila prozatímního azylu v kulturním domě. „Prohlédli mě. Neustále se mě někdo ptal, jestli jsem v pořádku. Péče byla opravdu skvělá,“ řekla. Aby u ní lékaři vyloučili vnitřní zranění či další komplikace, poslali ji do Domažlické nemocnice na vyšetření. Ještě tentýž den se však mohla vrátit do Radonic.
Její blízcí Meja a Noe Behrens skončili ve zdravotnickém zařízení v Chamu, protože v Německu žijí. „Jsme spolu v neustálém kontaktu. Myslela jsem, že pro ně už pojedu, ale ještě je nepustí domů. Snad už zítra,“ přeje si.
