Severoatlantická aliance promrhala dvacet pět let a v dnešní podobě není plnou zárukou toho, že se východní Evropa nestane cílem ruské snahy o změny hranic. Musíme udělat vše proto, aby se NATO takovou zárukou znovu stalo. Aby se lidé mohli přestat bát, že bude válka.

Byl krásný letní večer, devatenáctý srpen 1991. Vracel jsem se po týdnu z bojiště krvavé války v Chorvatsku. Měl jsem za sebou zákopy chorvatských obránců Vukovaru a další frontové zákopy této v té době dosud nejkrvavější války v Evropě po roce 1945. Když jsme přejížděli rakousko-českou hranici, z autorádia jsme se někde na Šumavě dozvěděli, že v Sovětském svazu byl puč, moci se ujal Státní výbor pro výjimečný stav a Michail Gorbačov je neznámo kde. Bylo to jen pár týdnů, kdy z Československa odešli poslední sovětští vojáci, a to, co se dělo v Moskvě, nevylučovalo, že by se stejně tak rychle, jako odešli, mohli vrátit. Že se srpnová okupace z roku 1968 může opakovat. A svoboda, na kterou jsme čekali 22 let, může po necelých dvou letech zase skončit.

Přehlídka vojenské techniky: Dny NATO v Ostravě v roce 2023.
Čtvrtstoletí v NATO: ČR se stala uznávaným členem, zaplatila ale i krvavou daň

Přemýšleli jsme tehdy, co budeme dělat, když to přijde. Bylo mi dvacet čtyři a byl jsem odhodlán bojovat, odejít do lesů, postřílet co nejvíc nových okupantů, bránit moji zem. Nebylo to potřeba. Státní výbor pro výjimečný stav se ukázal být spolkem gerontů, Moskvu udržel Boris Jelcin a Gorbačov se z domácího vězení na Krymu brzy vrátil do Kremlu. Byť jen na posledních pár měsíců Sovětského svazu.

NATO jako expediční armádní spolek

Po dalších necelých osmi letech jsme byli přijati do Severoatlantické aliance. Bral jsem to, jako mnoho lidí generace mé a mých rodičů, jako záruku toho, že se nebude opakovat ani 21. srpen 1968, ani mé obavy ze srpna o dvacet tři roků později. I když Rusko bylo v té době slabé a tvářilo se docela přátelsky.

NATO ale jakoby dělalo všechno jiné, než to, kvůli čemu jsme do něj vstupovali. Nasazení v Kosovu se ještě dalo pochopit, ale za další dva roky přišly atentáty 11. září 2001 na USA. A byly to Spojené státy, které poprvé v historii požádaly o aktivaci článku aliance o společné obraně, po čemž následovala dvě desetiletí válek v místech z pohledu Prahy „na konci světa“. V Iráku, a v Afghánistánu. Z naší armády se stala jakási výrobna expedičních jednotek, čeští vojáci umírali na nejvzdálenějších bojištích v naší tisícileté historii.

Dvacet pět let od našeho vstupu do NATO je i důvod ke hledání odpovědí na to, kde všude jsme udělali chyby. Jak se nám mohlo stát, že se dnes vede obrovská vražedná válka u hranic Aliance a my, mocné NATO, ji nedokážeme zastavit.Dvacet pět let od našeho vstupu do NATO je i důvod ke hledání odpovědí na to, kde všude jsme udělali chyby. Jak se nám mohlo stát, že se dnes vede obrovská vražedná válka u hranic Aliance a my, mocné NATO, ji nedokážeme zastavitZdroj: Deník/Jiří Bušek

Na druhé straně se právě tady a na Balkáně, kde jsme působili v rámci mírových sil, stal z české knedlíkové armády postupně skutečně profesionální sbor, na který jsme během času začali být hrdí podobně, jako naši předci na armádu před Mnichovem 1938.

Zatímco do expedičních sil jsme slušně investovali, republika si vybírala mírovou dividendu a malá, ani ne dvacetitisícová profesionální armáda, žila z podstaty. Prodali jsme celé tankové vojsko, stíhaček pořídili jen pár, aby se neřeklo, a bojové vrtulníky jsme měli sovětské s ruským servisem. Mizerné financování armády jsme vykupovali nasazením a životy našich vojáků ve vzdálených válkách, kde pomáhali Američanům. A ti nám pak moc nepřipomínali, že to, co dáváme na obranu, je zoufale málo. Málo peněz na obranu ale dávala skoro celá Evropa. Otázka, jaké mělo to „expediční období“ smysl, co bylo výsledkem, budou řešit příští generace.

Rusko z kámoše hrozbou

Mezitím se postupně začala hroutit vize, že Rusko bude díky západním investicím, životu ruských oligarchů v Londýně, v Provence a Karlových Varech, díky obchodu a bohatnutí směřovat na Západ. A bude, když už ne spojencem, tak partnerem Západu a NATO. Ostatně od roku 2002 tu mnoho let byla Rada NATO Rusko, po 11.září 2001 dokonce spolu Vladimir Putin a George Bush ml. rybařili, Německo stavělo Nord Stream 1 a 2.

Kateřina Perknerová
Pavel není vizionář, ale dělá, co má

Zatahovalo se postupně. Mnozí na Západě i u nás to nechtěli vidět. Ani po ruské invazi do Gruzie v roce 2008, ani po okupaci a anexi Krymu v roce 2014, ani po všemožné podpoře Kremlu proruským separatistů v Doněcku a Luhansku o chvíli později. Nezbrojili jsme, stavěli Nord Stream 2. Česko dováželo plyn jen z Ruska.

Invaze na hranici NATO

invaze na Ukrajinu před dvěma roky nás definitivně probrala. Kremelský režim se mezitím stal tvrdou diktaturou a Západu nepřátelským. Ruský útok na východní okraj NATO, především na Pobaltí, se stal reálnou hrozbou.

NATO ruskou invazi na Ukrajině neodvrátilo. Ukrajina prostě nebyla členem. Strach z jaderného konfliktu s Ruskem, velmocí druhého řádu, převážil nad odvahou postavit Kreml před hotovou věc, že na útok na Ukrajinu aliance odpoví. NATO jako nástroj odstrašení nezafungovalo.

Když Kyjev oproti ruským i západním očekáváním do týdne nepadl, začala ze zemí NATO proudit na Ukrajinu postupně se zvyšující vojenská pomoc. Dostatečně velká, aby Kremlu nedovolila rychle zvítězit. Ale byla příliš malá a pomalá na to, aby rozhodla válku ve prospěch Ukrajiny. Jakoby si Aliance jen kupovala čas na pomalé, postupné probuzení z těžkého snu o trvalé mírové koexistenci či přátelství s Ruskem. Neschopnost zastavit ruskou agresi na Ukrajině vyvolala i v lidech v Česku strach z války. Strach, který tu do té doby nebyl. Strach, který měl náš vstup do NATO odvrátit.

Martin Komárek
Skácejte sochy, přepište knihy!

Dvacet pět let od našeho vstupu do aliance není proto jen důvod k oslavám. Je to i důvod ke zpytování, hledání odpovědí na to, kde všude jsme udělali chyby. Jak se nám mohlo stát, že se dnes vede obrovská vražedná válka u hranic aliance a my, mocné NATO, ji nedokážeme zastavit a uspokojivě vyřešit. A musíme se právem obávat, aby se brzy nevedla o hraniční státy aliance. Dnes se teď a tady rozhoduje o tom, zda i příštích dvacet pět let strávíme v míru, jako svobodný a nezávislý stát.

Rozhoduje se o tom v celém NATO i u nás doma v Česku. Je třeba, bohužel, rychle a mohutně znovu nabrat vojenskou sílu, která by dokázala Rusko, ale i další agresory odstrašit od války, od agrese. Musíme všemi silami docílit toho, aby Kreml na Ukrajině nezvítězil. Abychom zajistili mír.

Zní to tvrdě, ale je to realita.