Jan Palach zaslouží pietu a úctu za svůj ušlechtilý cíl a za odvahu k sebeobětování. Ostatně stejnou úctu si zaslouží i druhá živá pochodeň, Jan Zajíc, který je nesmyslně téměř opomíjen. Když to však vezeme kolem a kolem, jejich zápalná oběť byla marná. Přinesla jen bolest a neštěstí. Neúspěšná byla i takzvaná palachiáda, tedy sled demonstrací ve středu Prahy v lednu 1989.

Farář Jakub Schwarz Trojan, který vedl pohřeb, řekl nad rakví: „Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným a stane se takřka nemožným vrátit se k dennímu pořádku.“ Tehdy se to muselo zdát jako jistá věc, ale nesplnilo se nic z toho. Už ta rok zvítězila normalizace. Tu nepřinesly jen hlavně sovětských tanků. Dovršilo ji vedení československé komunistické strany propadlé zmaru, sobectví a vlastizradě.

Kdyby měli Zajícovu odvahu Ludvík Svoboda a Alexander Dubček, zločinně unesení do Moskvy, snad by to něco zmohlo. Místo bezpodmínečné kapitulace mohli získat od Brežněva drobné ústupky. Jenže Brežněv byl věrolomný a smlouvu by stejně roztrhal.

Československo ztratilo nad sebou vládu, když se nedokázalo postavit Hitlerovi v roce 1938 a přijalo mnichovskou dohodu. Od té doby, až do zázračného listopadu 1989 bylo jen zbožím v rukou mocností. Připadlo do sféry sovětského vlivu a přes to nejel vlak. Armáda byla pod kontrolou Moskvy a možnost bránit se silou invazi Varšavské smlouvy byla nulová. Vedení státu se nemuselo před Brežněvem doslova podělat a pak by těch dvacet let mohlo vypadat o něco líp, ale ne o mnoho. Nic než osvícený vládce a zhroucení ruské veleříše nám ve skutečnosti nemohlo pomoci.

Mějme tedy Jana Palacha a Jana Zajíce v paměti jako nešťastné romantické hrdiny, vězme však, že jejich nejvyšší oběť nepomohla ničemu.