Tím se rozjíždí kolotoč, jak to bolí, kde to bolí, a hledání řešení, co s tím v pátek odpoledne. Beru telefon a volám do nemocnice v Domažlicích, zda tam je ušní, ale má nejistota se bohužel potvrzuje. Ani v třicet kilometrů vzdáleném okresním městě není ušní, které by fungovalo i jako pohotovost, což mě zaráží. A do šoku mě dostává paní na recepci, která mi sděluje, že musíme do Klatov nebo do Plzně. Obě tato města jsou od nás šedesát kilometrů daleko!

Ale dost, nechci, aby moje příběhy, které zažíváme s dětmi, vyzněly jako stěžování si na život na vsi. Jen nabízím pohled mámy z venkova těm čtenářům, kteří tráví klasicky městský život, kdy není problém nakoupit téměř v kteroukoliv dobu, vybrat si mezi obchody nabízejícími různé akce a slevy, vybrat si mezi autobusem, vlakem či městskou hromadnou dopravou, kde není problém s výběrem kroužku pro děti, ale nejsou ani problémy s lékařem či zdravotnickým zařízením. Rozdílů je mnoho…

Samozřejmě si většina z nás může vybrat, kde žít. Někdy jsme však okolnostmi přinuceni. Já zkusila obojí, a i když vím, že život ve městě by naší početné rodině v mnohém ulehčil, nejen co se týče času a financí (např. za dojíždění a levnější nákup), neměnila bych. Život na venkově skýtá větší klid, lidé nejsou uspěchaní a nejsou nuceni podřídit se městskému stylu. Nás z venkova hned tak něco nepřekvapí, a co se mi líbí, je i úcta k tradicím. Mám také štěstí, že v okolí žije několik nadšenců, kteří vymýšlejí akce pro děti, jako třeba Drakiádu, kdy po louce běhá dokonce snad víc tatínků než dětí. Jen kdyby nebyly ty bolavé uši… Autor: Jana