Před rokem, kdy přicházely do finále prezidentské volby, si to uvědomoval málokdo. Petr Pavel byl i pro velkou část lidí, kteří ho chtěli volit, především tím, kdo mohl porazit pro ně velice problematického Andreje Babiše. A přerušit dvacet let více či méně nedůstojných prezidentství Václava Klause a Miloše Zemana. Jenže shodou náhod byl do čela státu zvolen člověk, který je na české poměry postavou mimořádnou a opravdu výjimečnou.

Petr Pavel totiž před svým nástupem do prezidentské funkce dokázal to co naposledy Václav Havel a předtím už jen Tomáš Garrique Masaryk a částečně i Edvard Beneš. Dobýt si něco, čemu se říká mezinárodní uznání. To, čeho dosáhl Václav Havel svým filozofickým a uměleckým věhlasem a lidsky hrdinným příběhem, dosáhl Petr Pavel svojí prací. Jako vojenský profesionál se dostal mezi absolutní světovou špičku a ve své pozici obstál. Mnozí před rokem poukazovali na to, že tomu v Pavlově mládí předcházely roky služby v armádě komunistického Československa. To sice ano, ale o to větší výkon musel Pavel předvést, aby dosáhl výšek, ve kterých se pohyboval.

Přečtěte si i další komentáře Luboše Palaty. Třeba ten o Donaldu Trumpovi:

Po pomalejším startu, kdy bylo třeba postavit na nohy celý úřad Hradu, se Petr Pavel koncem roku konečně rozjel a začal Česku i světu předvádět, co skutečně umí. Tedy světovou politiku Česka jako pilíře demokratického západního světa, politiku v té nejvyšší lize, politiku, kterou tady v Česku dvacet let nikdo nedělal. Role prezidenta desetimilionového Česka sice Pavlovi nepomáhá, od Havlových časů jsme navíc svoji pověst hodně ztratili, ale přesto je to pro naši zemi obrovský bonus.

Pavel zvyšuje českou prestiž o dvě ligy výš, než na co Česko v současnosti svým výkonem má. Ne, ani Pavel z nás nedokáže udělat evropskou mocnost, ale zemi v roli třeba Dánska, Švédska či Nizozemska ano. Ukázala to i poslední cesta mezi Izraelem a Katarem z minulých dnů. Něco, na co jsme si v této zemi už odvykli. To, že ve světě, i díky hlavě státu, zase hrajeme svoji roli.