Spor o to, zda mají ruští (běloruští) sportovci právo startovat na olympijských hrách v Paříži, se jeví jako zcela zásadní. Předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Thomas Bach to povolil. Je obviňován jednotlivci i vládami, že straní agresoru Putinovi a jeho pomocníku Lukašenkovi.

Bach to považuje za faleš a ptá se, co kritici říkají k dalším sedmdesáti konfliktům po světě.

Spekuluje se i o tom, že MOV je Rusy uplacen. Internet nabízí srdcervoucí obrázky válečných zločinů pod krvavými pěti kruhy. Spor je vypjatý, a tedy i protinázory: Měla být zakázána účast Američanů, když bezdůvodně vtrhli do Iráku? A proč ne Izraelců, kteří teď vyvracejí Gazu?

Luboš Palata
Ukrajina v EU není problém, je to o další Polsko víc

Vášně mají smysl, ale pojďme to vzít i věcněji.

Čím je podmíněna účast Rusů v Paříži? To, že budou startovat jako jednotlivci, nikoli členové národního týmu, je známo. Kritici, tvrdí, že to je málo, vždyť takto byli už potrestáni za státem organizovaný doping. Agrese, útoky na civilní cíle a velmi pravděpodobné válečné zločiny, to je přece něco úplně jiného. Jenže podmínky, které klade MOV, jsou daleko přísnější:

– Nebude povolena účast ruským ani běloruským týmům, byť pod neutrální vlajkou

– Žádní sportovci, kteří podporují válku, se nesmí her zúčastnit

– Nikdo, kdo je zaměstnán ruskou a běloruskou armádou či bezpečností, též nebude vpuštěn

– Nebudou pozváni žádní ruští ani běloruští představitelé

– Žádným způsobem nebude možné zobrazovat vlajky ani jednoho ze zmíněných států.

Pravidla jsou jasná a férová. Pokud jsme přesvědčeni o tom, že jednotlivec nemá být trestán za politiku své vlády či státu, lze s nimi souhlasit. To, že Putinovi propagandisté zneužijí byť omezenou účast na Hrách k obhajobě režimu, je vedlejší. Ti by totiž stejně využili i opak.

Kateřina Perknerová
Budíček pro vládu

Možná bychom mohli na tomto základě otevřít i obecnější debatu: Mají být Olympijské hry krom soupeření jednotlivců i soupeřením národů? Pierre de Coubertin to myslel patrně dobře: Státy se mají utkávat ve sportu, a ne na válečném poli. Ušlechtilá myšlenka, leč neosvědčila se.

Vezměme nedávný, sice malý ale „historický“ úspěch českých fotbalových týmů, Plzně, Slavie a Sparty. Kam by došly, kdyby v nich museli hrát jen rodilí Češi? Nejen fotbalisté, všichni sportovci jsou dnes profesionálové, jdou tam, kde mají lepší podmínky a vydělají víc peněz. Rádi mění i státní příslušnost, když jim z toho kyne zisk. To není nic špatného, je to normální. Řečem o tom, že je nejvíc hřeje reprezentace a ten lvíček na prsou, věřit můžeme a nemusíme, patří to k reklamě. Olympijské medaile mají taky slušnou peněžní hodnotu.

Žebříčky národů, soutěžení, jestli vyhráli Rusové, Američané, Norové, nebo Uganďané, nemají žádný smysl, jen přinášejí sváry. Státy nejsou od toho, aby vychovávaly geniální byznysmeny používající svá těla k výdělku.

Jsou proto, aby umožnily amatérsky a levně sportovat normálním lidem od dvou do sto deseti let.

Martin Komárek
A chudí tiše umřou?

Abychom jen nekritizovali, na závěr návrh: Olympijský znak má pět barev. Proč nerozlosovat účastníky do modrého, červeného, černého žlutého a zeleného týmu. Na ty by se pak dalo sázet a fandit jim bez trpké politické a nacionalistické příchutě. Hry by se pak podobaly příběhu o Harrym Potterovi a byly by lidštější a přátelštější.