Před nedávnem jsem byl pozván Českou televizí do diskusního pořadu „Máte slovo“. Hájil jsem tam názor, že je nejvyšší čas skončit s tragickou válkou na Ukrajině, přijmout fakt, že porážka Ruska se jeví jako velmi nepravděpodobná, dohodnout se na příměří a zahájit diplomatické rozhovory o mírovém řešení. Vedle mě tam stál a celkem si se mnou notoval poslanec Radek Vondráček (ANO), naším hlavním diskusním protivníkem byl ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN).

Diskuse se nejprve točila kolem historie onoho tragického konfliktu; obě strany se shodovaly v odsouzení ruské agrese, ale já jsem poukazoval na to, že k válce nemuselo dojít, kdyby Ukrajina a hlavně její západní spojenci neignorovali dlouhodobý ruský zásadní odpor proti záměrům Ukrajiny vstoupit do NATO.

Ukrajina může zastavit Putina, říká americký prezident Joe Biden:

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (vpravo) a jeho americký protějšek Joe Biden během schůzky v Kyjevě, 20. února 2023. Ilustrační snímek
Ukrajina může zastavit Putina. Bez pomoci USA je Evropa ohrožená, uvedl Biden

Pan ministr a jeho podporovatelé rezolutně odmítali možnost jednat s Ruskem, zdůrazňovali, že Ukrajina musí dostávat maximálně možnou podporu, dokud si bude přát bojovat. Jako jedinou přijatelnou možnost prezentovali porážku Ruska. V posledních minutách diskuse pan ministr prohlásil, že je nutné, aby naše republika přešla na válečnou ekonomiku, a abychom Ukrajinu podporovali „do posledního dechu“.

Západ se dopustil velké chyby

Ta necelá hodina byla pro důkladnější diskusi nedostatečná, takže níže rozvedu a „naplno“ vyslovím své další názory:

Václav Hořejší
je imunolog, mikrobiolog, biochemik

Už asi nemá smysl vracet se k tomu, jakých chyb se dopustil Západ, když lehkomyslně ignoroval to, co Rusko důrazně deklarovalo jako svoji nepřekročitelnou „červenou čáru“, že nerespektoval varování řady bezpečnostních expertů a nebral vážně realizaci Minských dohod.

Připomeňme jen, že i takový zásadní odpůrce Ruska, jakým byl Zbygniew Brzezinski, doporučoval v roce 2014 Ukrajině „federalizaci a finlandizaci“ a varoval před snahami přijímat ji do NATO. Když si vzpomenu, že snahy o členství Ukrajiny v NATO měly přinést větší bezpečnost pro Ukrajinu i pro Západ, tak mi ten nynější výsledek připadá jako jakýsi černý humor…

Nepomáhejme nechtěně agresorovi ničit Ukrajinu

Ale „čo bolo, bolo“ – důležitější je, jak z té nynější tragické a nebezpečné situace ven.

Po krachu loňské ukrajinské ofenzívy a neúspěchu západních sankcí se zdá být porážka Ruska iluzorní. Racionální by tedy bylo reagovat pozitivně na ruské nabídky příměří, vycházejícího ovšem ze stávající situace na frontě – tedy z ukrajinských územních ztrát.

Nyní je to Rusko, které útočí a hrozí, že vyčerpaná Ukrajina bude brzy nucena ještě více ustoupit. Rusko dalo najevo, že jeho nynějším cílem je nejen plné obsazení jím formálně anektovaných čtyř oblastí, ale také maximální devastace ostatního ukrajinského území. Zdá se mi tedy, že naše vojenská podpora Ukrajiny vlastně pomáhá Rusku v dosažení tohoto odporného cíle.

Kvůli rozdílnému názoru na ruskou invazi na Ukrajinu odvolala česká vláda společné konzultace s tou slovenskou:

Slovenský expremiér a šéf strany Smer Robert Fico vede už měsíce předvolební kampaň s heslem zastavení pomoci Ukrajině.
Češi a Slováci spolu přestali mluvit, klín mezi ně vrazilo Rusko, píší ve světě

V diskusích o morálních aspektech tohoto konfliktu slýchám, že je „lépe zemřít, než žít jako otrok na kolenou“. Něco takového by jistě bylo pravda, kdyby poraženým takovýto osud doslovně hrozil. Tak tomu ale není – ten ukrajinský východ vždy byl ruskojazyčný, téměř tři miliony tamních obyvatel uteklo před válkou do Ruska, a to připojení k Rusku by asi mnozí brali spíše jako osvobození. A ten zbytek Ukrajiny (asi 70 procent původní rozlohy) by měl možnost existovat dál jako nezávislá, pravděpodobně vojensky neutrální, západně orientovaná země, s dlouhodobou perspektivou přijetí do EU.

Ostatně máme dobrý příklad z minulosti – Finsko, které ve 40. letech statečně, ale nakonec marně bojovalo se SSSR, uzavřelo s agresorem mírovou smlouvu, podle které ztratilo část území, včetně svého druhého největšího města (dnešní Vyborg), zavázalo se k neutralitě a po více než 70 let s ním žilo v míru jako prosperující, demokratická, západně orientovaná země. Rozhodně ne „na kolenou“ jako nějaká porobená země.

Akceptovat agresorovy územní zisky se většině z nás jeví jako nepřijatelné. Připomeňme si ale, že něco velmi podobného prošlo jiným vítězům vojenských konfliktů, jako již zmíněnému SSSR v případě Finska, Turecku na Kypru či Izraeli na Golanských výšinách.

Menší zlo

Bude-li ovšem válka s mnohem silnějším protivníkem pokračovat, může Ukrajina přijít i o další značné území. A hlavně může ztratit další statisíce padlých a miliony zraněných a psychicky devastovaných bojovníků, o ještě více než dnes rozvrácené ekonomice nemluvě.

Zdroj: DeníkNedovedu si představit, že by u nás lidé podpořili onen návrh pana ministra na důsledný přechod k válečné ekonomice, na úkor výdajů na sociální zabezpečení, školství, zdravotnictví či výzkum, nebo snad dokonce přímé zapojení našich občanů do bojů. Rusko si ale něco takového dovolit může, a již to činí. Slýcháme, že i bez přechodu na válečnou ekonomiku musíme usilovně zbrojit. Myslím, že je to špatně.

Smysl by mi dávalo snad leda budování nějaké celoevropské armády. Nevěřím, že Rusko, povzbuzené úspěchem na Ukrajině, by se vrhlo na další země, včetně té naší – v přímém konfliktu se Západem by nemohlo zvítězit.

Podle prezidenta Pavla přijde čas, kdy bude nutné jednat o kompromisu na Ukrajině:

Prezidentská debata Deníku.cz v Kladně
Přijde čas, kdy se na Ukrajině začne jednat o kompromisu, řekl Pavel

Jsem hluboce přesvědčen, že namísto snah o masivní a nesmírně nákladné vyzbrojování bychom se měli snažit (a s námi celý Západ) o co nejrychlejší nápravu toho, co se stalo, překousnout odpor k jednání s agresorem a vrátit se k nějakému novému smluvně zajištěnému bezpečnostnímu uspořádání v Evropě, resp. v celém světě. Slýchám obavy, že tato de facto porážka Západu by měla těžké politické následky (ztráta prestiže). Ale vždyť Západ už vícekrát něco podobného absolvoval (především ve Vietnamu a Afghánistánu, ale do značné míry i v Iráku či Sýrii), a docela snadno se z toho otřepal.

Závěrem: Já si prostě myslím, že pro Ukrajinu i Západ představuje mnohem menší zlo co nejrychlejší uzavření příměří a dočasné (nebo dokonce trvalé) územní ztráty zhruba v nynějším rozsahu než pokračování ve válce s rizikem ještě větších územních, ekonomických a hlavně lidských ztrát. Myslím, že bychom o tom měli přesvědčit ukrajinské vedení a přislíbit mu masivní poválečnou ekonomickou pomoc.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.