My, kteří jsme odešli zjistit, že chleba je všude o dvou kůrkách, se teď vracíme do míst dětství a mládí, kde skončila životní pouť našich rodičů (když předtím začala ta naše).

Položíme věnečky, zapálíme svíčky, chvíli postojíme a malinko zavzpomínáme. Jen krátce, protože kdo měl rád, vzpomene rodičů častěji než v den vymezený kalendářem.

Mezi hroby vracíme se k bráně hřbitova a procházíme historií let dětských i mladistvých. Tady má hrob bývalý brankář fotbalového mužstva našeho města, obdivovali jsme jeho robinzonády, a tady leží bývalý letec, vedl modelářský kroužek ve Svazarmu, čteme jména našich sousedů, jejichž dcera už v dospělém věku chodila sekat na naší zahradu trávu pro králíky a umřela dřív než její táta, tady je hrob malíře pokojů, který byl celé dny na mol a přece nikdy nespadl ze štaflí… Podle data narození a úmrtí odečítáme věk těch, kteří odešli a některým nebylo dáno pobýt tu dlouho, padesát, pětapadesát let, co je to za věk? Pak narazíme na nové hroby či urny, které tu loni nebyly, hle, tady brácha naší spolužačky, jen o dva roky starší než ona, a tohle datum narození je taky nějak blízko našemu… už se kácí v našem lese, říká tomu jeden známý, a teprve tady si uvědomíme, že převážnou část života máme sice za sebou, ale chuť žít dál máme pořád stejnou!

Tak ještě projít pár ulic rodného města, které se rok od roku mění k lepšímu, vydolovat v paměti, kam jsme chodili pro mléko a čerstvé rohlíky a kde byla zelenina. Tady bývala samoobsluha a podívej, domácí potřeby tu jsou pořád… proběhne nám před očima pár okamžiků našeho života před mnoha lety a potom se vracíme do současnosti, která v mnohém předčila naši dětskou fantazii a je někdy krásná a jindy nestojí za nic, ale je naše.

Na hřbitovech dohořívají dušičkové svíčky a my doufáme, že svíce našeho života bude hořet ještě dlouho, a taky doufáme, že i naši potomci alespoň jednou za rok zajedou na náš hrob a tam zavzpomínají… ale to už jsme zase na začátku. Autor: Zdeněk Huspek