Se sněhem to bylo jako s pitkou. Krajinu i sídla překryla bílá peřina, pod níž zůstaly i otázky po podstatě a smyslu, a v duši se rozhostila klidná radost. Jako by sníh všechno sjednotil, všechno bylo Jedno…

Jenže jak rychle napadl, tak i slezl a zůstala po něm kocovina, kterou známe z konce zimy, ne z jejího začátku – tím spíš, když vypadal tak slibně. Teď ale vidím, že všechno zůstalo ležet bez ladu a skladu, jak to leželo před tím, než to sníh ukryl před mýma očima. Všechno tázání je zpátky, ale mám pocit, jako bych se neptal já, ale naopak – jako by se všechno kolem ptalo mě.

Martin Komárek
A chudí tiše umřou?

Včetně psa, kterého jsem na sněhu krásně viděl i v noci, zatímco teď při našich večerních procházkách, které byly ještě před pár týdny odpoledními (ach, jak brzy je tma), celou dobu trnu, kam až do lesa zaběhl a jestli ho myslivec neodpráskne. Pak se na mě pod první lampou na kraji obce dívá hnědýma očima, plazí jazyk, jako by se smál, a rozčiluje mě otázkou:

„Viď, že jsi rád, že jsem se vrátil?“

Žena mi vyprávěla příběh, který jen dávám dál: Rodina si v útulku pořídila hned dva „vořechy“, protože jeden bez druhého by nedal ránu. Není síla, která by je rozdělila. Malý a velký. Jako Sancho Panza a Don Quijote. Sancho a Don. Sancho je Donův věrný stín, zcela mu oddaný, všude běhá s ním a prý mu slouží.

Luboš Palata
Polsko nepotřebuje odvetu, ale posílení slabé demokracie

A svá dobrodružství podnikají svobodně – podobně jako v románu: k nelibosti okolí –, toulají se volně obcí, s občasnými návraty domů. Sem také jednou přiběhne troufalý Sancho, ze stolu sebere koláč a s kořistí v tlamě utíká. Tohle už je moc! Rodina ve vzteku vyběhne za ním a stopuje ho až za ves, kde leží zastřelený Don, před jehož mordou Sancho koláč upustí.

Zrovna teď, zase na blátě, mi tohle finále připadá jako chvíle, kdy se neptá člověk po podstatě lásky, ale kdy se naopak sama láska ptá, co si o ní myslíme a jak si ji vlastně představujeme.