Na UMPRUM už dlouhá léta vedete Ateliér oděvu a obuvi. Jaká jste profesorka?
Učím tam třináct let a jsem šťastná. Se studenty máme krásné vztahy. Až budu někde v domově důchodců klepat hůlkou, všechny ty e-maily, co mi píšou, si vytisknu a vytapetuju si jimi pokoj. Protože to je nádherné, doopravdy.

Bylo to tak od začátku?
Ze začátku jsem cítila trochu nedůvěru, jestli se studentům budu dostatečně věnovat… Ale s mým asistentem Vojtou Novotným se nám podařilo vybudovat i ve světě respektovaný ateliér. A studenti? Já bych řekla, že jsem jejich velmi blízká osoba, respektuji jejich starosti. Říkám jim, že nemám ráda papiňák – když se vám něco nelíbí, řešme věci otevřeně. Ona existují i videa, kde se jich na mě ptají a krásně o mně mluví. Já se jim totiž naprosto oddávám, v sobotu, neděli – kdykoli mi můžou zavolat a řešit nezbytné.

S čím k vám do ateliéru chodí? Jaké jsou jejich ambice? Jde jim o to tvůrčí vyjádření, snahu vybudovat vlastní značku, pracovat pro velkou světovou značku?
U většiny to bude touha vybudovat vlastní značku. U nás je prostředí odlišné oproti Paříži, Londýnu, New Yorku, San Franciscu… V Čechách neexistuje v pravém slova smyslu textilní a oděvní průmysl. Takže kam mají jít?

Do světa?
Ano, někteří chodí. Například moje bývalá studentka Eliška Horčíková, dříve Kuchtová, má dream job u firmy Camper, kde je hlavní designérkou… Víte, oni jsou všichni talentovaní, když k nám přijdou – někdo více, jiný méně, ale jsou talentovaní. A vy je musíte „vylupovat“, což je ohromný dobrodružství! Vy jim najednou musíte změnit myšlení, protože byli zvyklí uvažovat úplně jinak. A pak vidíte, jak rozkvétají. Můžu jmenovat více studentů, u kterých vidím, že můžou uspět ve světě. Je tu ale velký problém, a to že fashion byznys je postavený na jiných základech než jiné umělecké obory, kde můžete zabodovat jako solitér. Ve fashion tohle nelze.

Proč?
Musíte mít velký budget, abyste se přihlásila na fashion weeky, musíte zaplatit agenturu – to mám všechno za sebou –, která domluví, aby přišli ti správní lidé, ale přitom negarantuje! A když tedy přijde ten správný člověk a napíše o vás, máte vyhráno. Prostě je to trošku nespravedlivý svět, kde navíc musíte mít na startu obrovské peníze. Ale k té vaší otázce: Ať jdou na zkušenou do světa, to je základ – jak šel Honza do světa s rancem buchet – to pořád platí. A pak ať třeba zůstanou lokálními tvůrci, založí si ateliér a začnou budovat vlastní značku. A s ní pak třeba vystartují do světa… Jedny mé bývalé studentky založily značku, na on-line platformě je objevila firma z New Yorku a ony tam teď dodávají kolekce. Situace se díky bohu mění.

Současná doba tomuhle lokálnímu modelu docela nahrává.
Ano. Také studentům říkám, ať si zakládají svoje ateliéry, ať nevydělávají peníze tím, že půjdou do baru anebo něco prodávat. Ale ať budují svou značku – od kostýmku ke kostýmku, pomalu, ať se dají dohromady, založí si společně studio, obchod. A ono se to děje!

Tvrdíte, že potřebujete jak prostor pro kreativitu, tak pevný harmonogram. Potřeby vybalancovat tyhle dvě roviny jsem si všimla právě i u některých vašich bývalých studentů…
Já jim říkám: Lítejte v oblacích, ale s nohama na zemi. Teď například v rámci projektu inspirovaného Francií navrhla jedna studentka šaty pro Colette. Velmi zajímavé, lehké, ze šifonu a hedvábí. A já jí říkám: „Hezký. Ale máte na ty šaty peníze? Tady je potřeba dvacet metrů látky.“ A ona: „Ježišmarja, já nevím.“ Ale když navrhujete, musíte přemýšlet i o tomhle – lítat, ale s nohama na zemi. Musíte o celé kolekci přemýšlet pragmaticky, vše si spočítat, shánět látky a vše kolem. A vedle toho vyletět do oblak a navrhnout špičkovou kolekci.

Vy jste přední českou oděvní designérkou. Přitom nemáte vlastní obchod. Už od roku 1995 také vizionářsky odmítáte být součástí masového fashion průmyslu. Jak se stane, že všechno tohle do sebe zapadne?
Na začátku 90. let jsem se pravidelně účastnila světového veletrhu módy Collection Premiere a Igedo v Düsseldorfu. Moje kolekce se tam objednávaly do celého světa a jako první z Československa jsem se začala etablovat na mezinárodní scéně. Dokonce mě dali do haly číslo 6, mezi nejluxusnější značky. To byl splněný sen. Jenže když jsem tam byla už počtvrté, najednou jsem si mezi tím vším oblečením řekla: „Co tady dělám? Já to takhle nechci!“

Návrhářka Liběna Rochová v Show Jana Krause

| Video: Youtube

Věděla jste naopak, co chcete?
Bylo to dilema. Na jednu stranu jsem chtěla být uznávaná ve svém oboru, zrovna se mně otevřely dveře do světa, včetně pozvání na New York Fashion Week. Na druhou stranu jsem cítila, že to nechci, že mě to svazuje, že mi práce na konfekci bere kreativitu. Jsem kreativec, nikoli obchodník s oděvem. Nechtěla jsem ztratit sebe sama v tom šíleném kolotoči fashion byznysu.

Ztrácela jste chuť tvořit, anebo spíš nebyl na tvorbu čas?
Tenkrát tady v první řadě nebyli lidi, z kterých byste postavila tým, nebyly profese. Samozřejmě, měla jsem střihačku, krejčové… Ale potřebovala jsem i někoho, kdo by ty moje věci připravil, zabalil, poslal a tak dál. Jak jsem se dostala mezi luxusní značky, musela jsem dostát jejich úrovni. Jenže 90. léta byla pionýrská doba, problém třeba byl nechat vyrobit krabice s logem – zkrátka obstarat detaily, které jsou nezbytné pro luxusní zboží. Nicméně jsem velice ráda, že jsem to zažila, utvrdilo mě to v přesvědčení, že nechci být součástí masové produkce, že si chci dělat své věci a být za ně zodpovědná. A do toho jsem samozřejmě řešila takovou tu přízemní záležitost – z čeho budu žít. Nakonec jsem si značku vybudovala systematicky. Nemám obchod a ani ho nechci, i proto, že mám zcela jasné představy, jak by měl vypadat. Mám ateliér – studio, kam cíleně chodí zákazníci, kteří mají o mou tvorbu zájem. Připravujeme modely na zakázku, dvakrát ročně ve studiu představuji limitované kolekce, které jsou ihned k prodeji, a když zůstane čas, věnuji se fashion artu.

Slyšela jsem, že jste měla mít butik na newyorské 5. Avenue…
Přiznávám, že byly i nabídky na vybudování butiku, které jsem zvažovala. V roce 2005 jsem například měla přehlídku, kde byl také jeden česko-kanadský finančník a byl nadšen. Když přišel s nápadem, že otevřeme obchod v New Yorku, řekla jsem si: „Tak to jo. Obchod v New Yorku – ten bych ráda.“ On se znal s investory, kteří vystartovali Donnu Karan, takže to dávalo smysl, ale oni už v té době zase investovali do jiných oborů, a tak z toho nakonec nic nebylo. A pak jsem měla ještě jednu zajímavou nabídku – mít butik právě na 5. Avenue. Jenže to vyžaduje obrovské peníze a nemusíte uspět. Je ale pravda, že jsme se o to chvilku snažili… Takže butiku v Americe jsem se nebránila, ovšem zase bych tam musela vybudovat silný tým a musela bych tam být. A to nešlo. Tady jsem tehdy měla novou mladou rodinu, ta pro mě byla důležitější.

Newyorský fashion week jste odmítla ze stejného důvodu?
Tato nabídka mě potěšila, jenže mi také došlo, že když ji přijmu, vrátím se tam, kde nechci být… Nechci dělat deset kabátů. Radši udělám jeden a slíbím zákaznici, že ho má jen ona. Když je to kabát z výrazného materiálu nebo zajímavě střihově řešený, nemůže jich být deset. To mě netěší. Mám radši, když je jeden.

Mně se líbí, že držíte koncept žádný obchod i v době, kdy se tak tlačí na propagaci. A přiznávám, že mě překvapilo i to, když jsem napsala na mail vašeho salonu a odpověděla jste mi přímo vy, žádná asistentka.
To je další věc… Najdou se zákaznice, co se diví, že tady nesedím na vysoké židli, představují si, že všichni kolem mě běhají a já nevím co všechno… Já jsem hrdá, že jsem si vybudovala jméno, ale nejsem nafoukaná a vím, že si spoustu věcí zařídím sama. Jsem pyšná na to, kam jsem došla, a to díky obrovskému pracovnímu nasazení, pevnému harmonogramu a tomu, že mě to baví. Můj muž se mě nedávno ptal: „Tebe to pořád baví?“ Že si mám užívat důchod, nebo co. Ale já o ničem takovém vůbec neuvažuju, a hlavně mě moje práce stále naplňuje.

Proč nemáte tu asistentku?
Měla jsem, přirozeně, zkusila jsem to. Ale řeknu jí odpoledne: „Prosím tě, mohla bys udělat to a to?“ A večer se jí ptám: „Už to je?“ A ona: „Až ráno.“ Já to ale nechci až ráno. Já to chci teď hned. Já si věci ráda manažuju, ráda si je zařizuju, ráda jsem s klientkami v osobním kontaktu. Většinou to jsou velmi zaměstnané ženy, chvíli trvá, než vybereme termín na zkoušku. A to bych měla řešit přes asistenta? „No, paní nemá čas, ale bude mít čas zítra.“ A já na to: „Aha!“ To ne. Většina zákaznic velmi ocení, že já jim otevřu, já se jim věnuju, já na ně zkouším. Umím to, protože jsem začínala opravdu od začátku. Po textilce jsem byla šest let zaměstnaná jako střihačka a modelářka, měla jsem na starost dvanáct švadlen. Navíc jsem neměla peníze, tak jsem si všechno šila a musela jsem to mít dokonalé. Znám celý proces tvorby, a tak to učím i studenty, protože to je základ. Když nevíte, jak má střih vypadat, nemůžete si vymýšlet.

Liběna Rochová o talárech a udržitelnosti v módním průmyslu

| Video: Youtube

Chápu výhody toho, dělat si věci sám, na stranu druhou delegování úkolů má taky něco do sebe…
Jak už jsem řekla, jsem ráda za svou práci zodpovědná a řeším ráda věci sama, včetně péče o zákaznici. Baví mě i domlouvání všeho toho šití, je to tak mnohem jednodušší. Samozřejmě jsou věci, které deleguji. Když mám přehlídku, najímám si tým, ale to gró může obsáhnout návrhář sám a nemusí ze sebe dělat žádnou celebritu. Celebritami by měli být lékaři, kteří zachraňují životy.

Když jsme se bavily o vašich zkušenostech se zahraničím, napadá mě ještě – jak jste na tom s jazyky?
Neberu výmluvu, že „neumím jazyky, protože za nás se ve škole neučily“, i když sama jsem ji dlouho používala. Můj tatínek uměl asi sedm jazyků. A můj muž, ač žil za komunistů, se vedle ruštiny naučil i perfektně německy a anglicky. Já od čtvrté třídy sice dělala němčinu, ale flinkala jsem ji, až později jsem začala chodit do intenzivnějších kurzů. Kdybych si ji oprášila, domluvila bych se, ale nebyla by to žádná sláva. Taky jsem maturovala z francouzštiny, po ukončení školy jsem plánovala stáž v Paříži, ale přišla normalizace a nemohla jsem odjet. A teď se francouzsky absolutně nedomluvím, mám ale v plánu na tom v nejbližší době zapracovat. S angličtinou už to po velmi intenzivních kurzech zde i v Anglii jde. Ovšem kdybych stejnou energii tomu jazyku dala, když jsem byla mladší, výsledek by byl výrazně lepší. Ale jsem na sebe pyšná, že anglicky mluvím a jsem schopná psát dopisy. Sice to leze v tomhle věku do hlavy hrozně pomalu, ale strašně mě to baví.

Liběna Rochová
Navrhovala kostýmy pro divadlo, film a televizi, po revoluci začala rozvíjet svou volnou autorskou i zakázkovou tvorbu. Od roku 2008 vede Ateliér designu oděvu a obuvi na UMPRUM. V roce 2015 se mj. stala Grand designérem (tedy hlavním vítězem) soutěže Czech Grand Design. V roce 2018 byla jmenována profesorkou. V březnu 2022 byla uvedena do síně slávy Czech Grand Design. Spolupracuje s organizací UNICEF a s nadací DEBRA. Je podruhé vdaná, dcera Magdalena je architektka, syn Marek interiérový designér. Má tři vnoučata.