Předchozí
1 z 5
Další

Raději na kole, než pěšky

Tehdy však začal s přáteli. Letos ale vyrazil na svou druhou sólovou cestu. Tentokrát ze Záhřebu do Gruzie.

Vyrazil jsem na kole, protože když chodím, tak mě po třech dnech začnou strašně bolet chodidla. Ale zároveň si myslím, že to je takový způsob cestování, kde člověk zvládne urazit velkou vzdálenost za krátký čas. Jsem i blíž lidem. Zastavím si. Dá se dojet tam, kam se s kolem dojet dá. A protože jezdím rád na kole.
A když jedeš na kole, tak není takové teplo.

Z cyklovýletu ze Záhřebu do Gruzie.Zdroj: Petr Blahut


Myšlenka vznikla před šesti lety, když jsme s kluky na gymplu udělali maturitu. Říkali jsme si, že nám naši rodiče vyprávějí, kde co zažili. Ale co my budeme říkat svým dětem? Tak jsme se rozhodli, že dojedeme na kole k moři. Nejblíž to bylo do Rijeky. Inspirace vznikla u Martina Majera, všiml si, že se Wohnouti rozhodli jet na kole do Istanbulu. Nevěděl jsem, že Honza Homola z Wohnoutů něco takového podnikl, ale Martin ano. Do té doby jsem na normálním kole ani moc nejezdil, ani jsem pořádně kolo neměl. Pořídil jsem si ho až před cestou do Chorvatska. A pak už se na výlety vyráželo pravidelně. Poté jsme projeli Slovensko, Rakousko a pak jsem začal jezdit víc sám. Vyrážel jsem na jednodenní výlety i více denní, začalo mne to bavit. Loni jsem se rozjel do Rumunska. To byla první cesta. Ačkoli ještě jedna cesta o samotě byla do Holandska, trochu jako zátěžovka.

Byla to zkouška - jaké to je, nevidět dva týdny nikoho známého. Jenže po deseti dnech jsem zničehonic uprostřed Rumunska potkal kamaráda Martina Majera, který jel někam k Dunaji. Ten mi to trochu překazil, ale až do Čech jsem poté nikoho známého nepotkal. Zjistil jsem, že sám se sebou zvládnu být. Rozhodně se necítím být sám. Chování těch lidí k tobě je úplně jiné a i já jsem cítil, že jsem se choval jinak k nim. Málokdy se člověk mračí. Občas by si jeden pohovořil, ale víc sám si připadám v pražské metru.

Z cyklovýletu ze Záhřebu do Gruzie.Zdroj: Petr Blahut



V poslední cyklocestě jsem končil v Gruzii, kde jsem zůstal déle, než jsem měl. Letenky byly původně na 28. srpna. Do Gruzie jsem nakonec dorazil dřív, než jsem předpokládal. Takže jsem si letenky přerezervoval na 11. srpna. Už jsem měl naložené věci v letadle, když přišli zástupci letecké společnosti, že mají o hlášeno o pasažéra navíc. Tak jestli je zde dobrovolník, který by zůstal v Gruzii o tři dny déle, že dostane náhradní letenku a nějaké peníze jako kompenzaci. A jelikož jsem se tam potkal s několika Čechy, tak jsme trochu popili. Ačkoli jsem strašně rozumný člověk, tak jsem se tentokrát spontánně rozhodl. Přihlásil jsem se a nechal je, aby vyložili nejproblematičtější zavazadlo z letadla zpět, ale byli na mě milí.

Z cyklovýletu ze Záhřebu do Gruzie.Zdroj: Petr Blahut

Každá země, kterou jsem projel, má něco do sebe. Mám rozhodně blíž ke krajině, kde je více zeleně. Hodně se mi líbilo v národním parku v Montenegru. Tam se opět ozvala achilovka. Extrémně se mi líbili lidi v Turecku. Ono po celou cestu jsem potkával bezvadné lidi. Ale abych vypíchl konkrétní místo, tak vždycky když vyjedu úplně vyřízený na vrcholek hory - Durmitor, Aladaglar v Turecku, tady jsem dojel do 3200 metrů nad mořem.

Z cyklovýletu ze Záhřebu do Gruzie.Zdroj: Petr Blahut


Na cestách jsem zjistil, že největší strach na mých cestách, když projíždím kolem osamoceného stavení mimo Českou republiku. Nevím, jestli za mnou nevybehne nějaký pes. Mají je na volno a v těchto místech přidám. Mám v kapse pepřový sprej, v ruce kameny. Několikrát se za mnou takhle rozeběhli a chňapali mi kolem nohy. Zjistil jsem takhle, že v Kangalu je kangalský pastevecký pes, jedno z největších plemen, které neváhá vystartovat i po koni. Kdybych to věděl předem, tak se budu asi bát víc. Ale člověk si na to zvykne. Občas se objevila nejistota z medvědů, když jde člověk spát. To se mi stalo v Bosně. Kolem bylo ticho, navíc já při jízdě mám sluchátka, poslouchám hudbu nebo nějakou detektivku. Říkal jsem si – tady by medvědi mohli být. Ale pak jsem viděl ceduli – pozor, nášlapné miny.

Z cyklovýletu ze Záhřebu do Gruzie.Zdroj: Petr Blahut