Vůdce chodské rebelie z konce 17. století zůstává dodnes ikonickou postavou regionu.
„V sobotu 10. září uplyne 364 let od jeho narození," připomíná starosta Újezdu Václav Kalčík.

Jan Sladký Kozina se narodil 10. 9. 1652 na újezdském gruntu u Rosochů, který patřil jeho strýci. Otec budoucího rebela tu byl podruhem. Teprve roku 1670 koupil polovinu dvora u Kozinů. Když následujícího roku zemřel, ujal se hospodářství mladší z jeho dvou synů – Jan.

S největší pravděpodobností byl negramotný – neznalost čtení a psaní v té době mezi sedláky na Chodsku stále převažovala.

Přestože časem dokoupil i druhou polovinu kozinovského gruntu, řadil se v Újezdě ke středně majetným. A přestože se v rodině od 16. století uchovával exemplář české evangelické bible, byl i Kozina, jako na konci 17. století drtivá většina Chodů, přesvědčeným katolíkem. Jan Sladký se roku 1678 oženil s Dorotou Pelnářovou, pravděpodobně o několik let starší. V manželství se narodilo 6 synů, z nichž dospělosti se dožili jen dva. Nejstarší Jiří zemřel jako pětadvacetiletý roku 1703. Pokračovatelem rodu se tak stal druhý nejmladší Adam (*1685), jehož potomci na kozinovském gruntu hospodařili až do roku 1847.

Mezi chodskými „sousedy" byl vážen, nejspíš pro své charakterové vlastnosti – přirozenou inteligenci, statečnost, smysl pro čest, energii a vytrvalost přecházející někdy až v pověstnou úpornost a prchlivost. Ani v nejtěžším období prý nikomu úmyslně nepřitížil. Nikdy však od své pravdy neustoupil, nikdy o ní nezapochyboval. A tím byl nebezpečný tak, že jeho věta „A kdybych měl být i oběšen, přece zemru jako poctivý člověk!" došla záhy tragického naplnění.

Byl popraven na plzeňské šibenici, stojící v místech dnešního pivovaru, rukou plzeňského kata Bartoloměje Kvíčaly. Smrt provazem tehdy platila za krajně ponižující způsob odchodu z tohoto světa a těla oběšenců se nepohřbívala, ale zůstávala viset na šibenicích, napospas zvířatům i času.
Ostatky chodského rebela visely ještě víc než rok vedle zbytků tělesné schránky těžkého zločince Izáka Jacoba, popraveného 2 měsíce před Kozinou. Obyčeji i jazykem svérázní chodští sedláci nikdy nebyli beránky.

Měli své nectnosti, leckdy dávali před plněním povinností přednost zábavě. Ani touha po svobodě a snaha vydobýt si svá práva je neodlišovala od jiných poddaných. Výluční byli vytrvalostí a statečností, pověstnou úporností, která je ponoukala dotahovat věci do konce třeba tragického, hrdost na vlastní kořeny, která trvá dodnes.

Autoři: (kal,job)