„Rozhodla jsem se vydat tátovy spisy z toho důvodu, že letos v dubnu uplynulo pět let od okamžiku, kdy odešel. Ačkoliv je to pět let, stále jsem se s jeho odchodem nevyrovnala, protože jsem k tátovi měla moc a moc blízko. Každým dnem zjišťuji, že mi chybí víc a víc. Cítila jsem jako svoji povinnost zveřejnit to, co už táta nestihl, a proto jsem se pustila do této knížky," popsala na čtvrtečním křtu knihy autorka. Slavnostní uvedení hostil Chodský hrad.

„Publikaci jsem nepojala jako knížku o tátovi, ale je to soubor jeho národopisných studií. Ty jsou buď uloženy v archivu muzea nebo ještě ani nevyšly. Chtěla jsem, aby tátova práce nezůstala doma ve dvou obrovských krabicích, ale aby posloužila lidem, kteří se zajímají o Domažlicko a Chodsko, o zdejší folklór."

„Vladimír Baier významným způsobem dokumentoval zdejší folklór, do jisté míry ho i utvářel a částečně ho i fixoval. Byl to člověk, který obrovskou měrou přispěl k tomu, že se o Chodsku hodně ví, hodně se o něm píše," zmínil na křtu ředitel Muzea Chodska Josef Nejdl a pokračoval: „Z několika krátkých osobních setkání si vybavuji, že vždy oplýval elegantním vtipem. Líbí se mi proto, že knížka není jen suchý dokument, ale je v ní významně zachycen i lidský rozměr jeho osobnosti."

Autorka na knize pracovala více než dva roky. Prvním člověkem, který ji podal pomocnou ruku, byl Zdeněk Vejvoda, pracovník akademie věd.

„Dal mi prvotní impulz k zahájení příprav tvorby knížky. Podruhé mi pomohl v okamžiku, kdy jsem měla hotové první čtyři kapitoly a rozbil se mi počítač. Zákonem schválnosti jsem ztratila i flashku, na které jsem měla zálohována všechna data. Ale naštěstí pan Vejvoda měl tyto kapitoly uschované, protože jsem mu je posílala ke konzultaci, a mohl mi je tak poslat zpátky. Kdyby mi je neposlal, tak nevím, zda bych našla sílu pustit se znovu do práce," vzpomínala autorka a pokračovala: „Nejvíce práce se mnou sdílel můj syn Jan Ekstein, který dělal obsahovou i jazykovou korekturu, donekonečna opravoval, četl, opravoval, četl."

Autorce pomohlo i Muzeum Chodska – organizací křtu knihy, ale také poskytnutím fotografií z archivu.

„Kdykoliv jsem byla bezradná nad pojmenováním částí dud nebo podobných odborných termínů, tak mi vždy velmi ochotně pomohl ředitel základní umělecké školy Josef Kuneš," zmínila Terelová.

„Kniha by nemohla vyjít bez finančních darů, které mi poskytli Igor Jakubčík, Vladimír Baier, Jan Esktein, Josef Kuneš, dechová muzika Domažličanka Jana Mlezivy, Plzeňský kraj, Městys Chodová Planá, členové Konrádyho dudácké muziky Zdeněk Bláha, Antonín Konrády, Vlastimil Konrády, Václav Švík, a dále Jiří Herink, Národopisný soubor Postřekov, dudácká muzika Sekáči a Chodský soubor Mrákov," děkovala autorka.

„Se smutkem v duši musím konstatovat, že Město Domažlice se vůči osobě mého otce zachovalo macešsky a nepřispělo vůbec," zmínila Jana Terelová.
V jejím domácím archivu zůstalo ještě mnoho dalších rukopisů jejího otce týkajících se například dechových hudeb nebo pěveckých sborů na Domažlicku.
„V lednu bych chtěla začít s přípravou další publikace a během dvou, tří let ji vydat," plánuje autorka.

Vzpomínka Antonína Konrádyho

S Vladimírem Baierem jsem prožil muzikantské mládí. A to nejen ve studentské kapele, se kterou jsme jezdívali vyhrávat při různých příležitostech, ale také při česání chmele na Žatecku, pak také v kapele Mistral, které jsem s Vladimírem Baierem, jeho bratrem Jiřím a Václavem Cibulkou spoluzakladatelem, a konečně také v mládežnické dudácké muzice. To jsem mačkal pukla s Vaškem Cibulkou. Pak začala vojna a když jsem se vrátil, seznámil jsem se se Zdeňkem Bláhou, a po dvouletém dudání v dudáckém duetu jsme v roce 1955 založili Konrádyho dudáckou muziku. Naši první klarinetisté byli František Pikhart a František Majer. Vladimír Baier byl v té době na vojně v Hostouni a i když toužil dostat se z vojny a já jsem po něm toužil jako výborném klarinetistovi, bylo to vyloučené. Až v roce 1956 přišel Vláďa na výborný nápad. Napsal tehdejšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému, že nesouhlasí s řešením náboženské otázky u vojáků, a dostal, jak se říká, kopačky. A tak po roce vystřídal Frantu Majera a začal hrát s naší dudáckou muzikou. V kapele byl celá ta léta lídrem kapely. Upravil pro nás přes 560 chodských písniček a velkou řadu orchestrálek. Jeho muzikantský rukopis je možné rozeznat okamžitě. Měl nadání k jakékoliv písničce napsat vhodnou dohrávku. Uměl nejen skládat a upravovat, ale jeho partitury vypadaly jako namalované. To díky tomu, že uměl nádherně malovat. Dlouho bych ještě mohl na něj vzpomínat, ale chci hlavně vyslovit poděkování jeho dceři Janě Terelové za to, že novou knihou připomněla zásluhy svého otce Vladimíra Baiera našemu Chodsku.

Antonín Konrády