Obchodní zástupce z Plzně Vojtěch Fajfr se narodil v roce 1969, má dceru Klárku a před rokem 2006, kdy napsal svou první básničku, by ho ani nenapadlo, že bude letos v říjnu v domažlické kavárně Fénix křtít svou první knihu veršů s názvem Modrásek.

Pracujete jako obchodní zástupce, jak jste se dostal k poezii?
Úplně náhodou. V jednom takovém životním karambolu, když jsem byl sám a měl čas, tak mě prostě napadla básnička, kterou jsem jen tak nahodile poslal kamarádce smskou. Nepodepsal jsem se pod ni a ona mi odepsala, že se jí moc líbí, a ptala se, kdo to napsal. Chtěla, abych jí prozradil autora, protože by prý od toho člověka chtěla víc.

Přiznal jste se jí?
Ano, řekl jsem, že jsem to napsal já. A ona se zeptala, jestli mám něco víc. Od té doby, kdykoli mě něco napadlo, tak jsem si to prostě zapsal. Začal jsem to ukazovat známým a za čas začaly chodit ohlasy, že se to lidem líbí. A mě to pořád napadalo, a tak jsem si pořád zapisoval.

A nyní jste pokřtil svou první knihu. Jak jste to od toho zapisování dotáhl až k ní?
Několik známých mi nezávisle na sobě začalo vyčítat, že s těmi svými básněmi nechci nic udělat, a začali naléhat, abych je vydal knižně. Já jsem ale neměl čas a popravdě ani moc chuť se v takových věcech angažovat. A oni mi nakonec začali vyčítat, že si ty básně musí sami tisknout, sami si je pak seřazovat.

Takže vás nakonec přesvědčili?
Ano. Nakonec jsem si i já řekl, že bych to tedy mohl zkusit, a prostě jsem to vydal. Samozřejmě na vlastní náklady.

Jaký jste měl následně úspěch?
Ty knihy už jsou všechny téměř rozebrané. Vydal jsem jich koncem května asi sto a kolem dvou třetin už je prodaných. Jsem tím sám překvapen. Knihkupci mě například pořád odrazují a říkají: „To se prodávat nebude“. Byl jsem mile překvapen, jak rychle Modrásek zmizel z pultů. Ale třeba šlo jen o náhodu.

Myslíte si, že se prodejem básní může člověk uživit?
Myslím, že ne. Nevím o nikom v Česku, kdo by se tím dokázal řádně uživit. Možná tak Michal Viewegh, to je asi jediný spisovatel, který si může psaním vydělávat na živobytí, ale s psaním básniček si člověk podle mě nevystačí.

Takže si svými básněmi vydělávat nechcete?
Rozhodně ne. Především bych to nechtěl dělat kvůli obživě z toho důvodu, že by pak na člověka přišel při tvorbě ten nepěkný tlak - psát, prodávat, vydělávat a tak pořád dokola. Píši si pro zábavu, když se mi chce a nenechal bych se něčím takovým tlačit.

Jaké má nyní poezie místo ve vašem životě?
Já jsem ještě pořád trochu překvapený z toho, že vůbec píši nějaké básně. Ještě jsem to úplně nevstřebal. Před dvěma a půl lety by mě ani nenapadlo, že něco takového vytvořím, natož pak vydám, a že se to bude lidem líbit, protože jsem nikdy nic nepsal.

Ani v mládí?
Když mi bylo osmnáct, tak jsem napsal asi pět písničkových textů, protože jsme s kamarádem hráli na kytaru a písničky, které nás tenkrát zajímaly, měly jen anglické texty a my jsme chtěli česká slova. Takže jsem něco málo „z nutnosti“ napsal, ale od té doby už nic.

Co vás inspiruje? Máte nějaké básnické vzory?
Je pár básníků jako Seifert, Skácel, kteří se mi líbí, ale žádné skutečné vzory nemám.

Máte už plány na další knihu?
Ano. Troufám si říct, že básní mám do zásoby ještě docela dost.