Třebaže opustila svoji původní profesi, v sepětí s přírodou je neustále. Na své procházky a vyjížďky na koni nezapomíná přibrat fotoaparát a zaznamenává na něj vše, co ji zaujme. Řadu let snímky pouze skladovala, ale o letošní pouti v Újezdě Svatého Kříže svoje vidění přírody poprvé 49letá Olga Zábranová z Bělé představila v tamním kostele na své premiérové výstavě.

Vaše jméno je v našem regionu ojedinělé, odkud pocházíte?

Narodila jsme se v Rokycanech, pak jsem bydlela na Šumavě a odtamtud jsem přesídlila sem, do Českého lesa.

Jak dlouho bydlíte v Bělé?

Nějakých třináct, čtrnáct let, předtím jsem bydlela v Kříži, v Českém lese jsme kolem dvacítky let.

Můžete prozradit, čím jste profesně?

Zootechnička, ale dělám teď ve fabrice, ve Wildenu.

Jak se přihodí, že se zootechnička přestěhuje od zvířat k pásu?

Potřebovala jsem změnu.

Jak dlouho fotografujete?

Hodně dlouho, ale více se fotografování věnuji v posledních pěti letech.

Byl fotoaparát vaším přítelem už v dětství?

Samozřejmě jsem fotila, zprvu na manuální foťáky, které dělaly černobílé fotografie. Sama jsem si filmy i vyvolávala a dělala pak fotky. Ale byly to spíše sportovní fotografie, například od koní…

Proč právě od koní?

Mám je moc ráda. Mám nyní své koně, jezdím na nich, takže většina mých fotografií byla udělána z koňského hřbetu (smích). Líbí se mi jiný pohled na krajinu i věci okolo, jaký člověk chodící pěšky nezachytí.

Ale na výstavě jste měla také fotografie, na nichž jste se věnovala detailům. To ovšem musíte slézt z koňského hřbetu.

To určitě!

Co nejraději zaznamenáváte na makrofotografie?

To je podle nálady. Líbí se mi, když je ráno mlha a je oroseno, vznikají pěkné fotky rostlin.

A co během dne?

Líbí se mi hlavně konec dne, když hezky zapadá sluníčko. Ráda fotím i mraky, kvetoucí stromy a tak…

Měla jste v Kříži první výstavu, proč jste se rozhodla své snímky zveřejnit?

Za to může Blanka Triščová, která pouťový program organizovala. Dosud jsem si dávala fotografie do alba a na cédéčka. Možná, že jsem se konečně chtěla s nimi sama pochlubit.

Zůstávají vaše fotografie – pominu-li vaši první výstavu – jen takto uchované?

Většina ano, ale pokud se někomu z mých přátel některá líbí a hodí, věnuji mu ji jako obrázek.

Co třeba portréty?

Ne, ne. Strašně nerada se nechávám fotografovat a lidi také fotím nerada. To už musí být, když jsou nějaké akce a kamarádi mne požádají, abych je při nich zachytila. Naposledy jsem fotografovala odjezd kamarádů na Dakar, když jeli do Afriky, ale lidi jako takové absolutně nerada fotím.

Přemýšlela jste proč?

Nepřemýšlela. Prostě to tak je. Nejradši fotografuji přírodu, ta nezklame.

Je ve vaší mysli nějaký přírodní kout či objekt, který se vám dosud nepodařilo zachytit? Na výstavě jste měla divočáky, daňky – máte nějaký sen?

Toho by bylo! Některé okamžiky z nejrůznějších důvodů utečou a nevrátí se, už to není ta krásná náhoda. Hledala jsem například moment, kdy slunce zapadá za Velký Zvon. Jezdila jsem kvůli tomu skoro tři roky různě po kopcích, abych v danou chvíli byla na daném místě, aby slunce zapadalo za Zvon. Aby při tom nebylo moc ostré, moc zářivé, protože blízko jsou kopce a nedalo by se to fotit.

A podařilo se?

Asi třikrát jakž takž, že bylo částečně za mraky nebo v oparu a zapadalo přímo v ten moment za věž.

Které fotografie si nejvíce ceníte?

Hodně si cením snímků z dovolené, kdy se mi podařilo vyloženě zachytit lidi proti slunci, myslím si, že je to i technicky zdařilé. Na to, že to bylo na dálku a z ruky focené, se mi snímky docela povedly. Vidím za každou fotkou určitý zážitek. Někdo by je možná zkritizoval co se týče technické stránky, ale ač mám špatnou paměť, u fotografie si pamatuji, jak vznikala a co s ní bylo spojené.

Opravdu?

Tady bych podotkla, že si nepamatuji přesně čas vzniku snímku, ale datum vám ukáže počítač. Ale místa si fakt pamatuji.

Počítáte s nějakou další výstavou svých fotografií?

Zatím nevím, snad pokud někdo projeví zájem. Možná, že dám pár fotografií do ´íčka´ do Bělé.

Co vám fotografování dává?

Potěšení. Když přijde špatná nálada, sednu si k počítači a nebo prohlížím alba. Oživuji si hezké vzpomínky a to mi na zahnání splínu pomáhá.

Jak byste odpověděla, pokud bych se zeptala, do jaké míry máte fotografování a fotografie ráda…

Řeknu vám, že kdyby se mi doma – nedejbože – něco dělo, zachraňuji cédéčka, počítač a alba…a kočku, nic víc! (smích)

Co třeba doklady, dokumenty?

…ani ne. To všechno se dá nahradit, ale zážitky při fotografování nik­dy!