V malých vesnicích se zpravidla o zpestření života starají dobrovolní hasiči. Draženov má tu výhodu, že se zde navíc dala dohromady skupina nadšenců a začala vymýšlet zábavu pro druhé.

Její název STAPIJAKI je tvořen počátečními písmeny jednotlivých příjmení zúčastněných – Stachových, Pivoňkových, Jahnových a Kinclerových. Jak skupina vznikla a co všechno má za sebou jsme se zeptali Zlaty Jahnové.

Kam sahají počátky vašeho uskupení STAPIJAKI a kdo ve skupině účinkuje?

Hana, Ivanka a Petr Stachovi, Eva a Zdeněk Pivoňkovi, Zlata a David Jahnovi a Lukáš a Jan Kinclerovi. Máme ale ještě jednu osobu, o které se moc neví, ale je pro nás velmi důležitá, a to je Zdeňkův bratr Michal.

Proč je tak důležitý?

Do skupiny STAPIJAKI sice nepatří, ale kdykoliv nám někdo na tancování vypadne, je schopný za něj zaskočit. Bez problémů přijede z Horšovského Týna, kde bydlí, a protože je herec – ochotník, je schopný rychle se naučit svoji úlohu.

Odbočili jsme od vašich počátků …

Dali jsme se dohromady v době, kdy se připravoval druhý Pyžamový bál. Na prvním bále nám vystupovala nejmenovaná dvojice, která nám udělala krásné předtančení. Na druhém, v roce 2007, daná dvojice nemohla. Vzešla otázka: Co teď? Nenapadlo nás nic jiného než shromáždit několik bláznivých chlapů, obléci je do krásných sukýnek a poslat je na parket.

To šli jen tak, bez tréninku? Co vlastně při své premiéře předvedli?

Samozřejmě trénovali, nacvičili tenkrát Labutí jezero. To bylo v roce 2007. Nám, ženám, tehdy bylo líto, že jen tak pokukujeme a neúčastníme se té legrace. Další rok se do nacvičování pustily i ženy. Tak v roce 2008 vznikla Fontána, už za účasti žen. Byl to nápad Hanky Stachů. Tam to bylo i zapotřebí, neboť muselo pro docílení efektu vystupovat více lidí.

A letos?

Byli jsme na vážkách, zda mají nacvičovat zase všichni, nebo jenom chlapi. Těm se samozřejmě líbilo, když sklízeli potlesk sami. Měli dobrý pocit, že jsou středem pozornosti. Ženy ale nenechaly nic náhodě a začaly s nimi opět nacvičovat, takže vznikla havaj – oficiálně jsme toto předtančení nazvali Ztroskotání Titanicu. Já jsem totiž ještě před nácvikem Fontány slíbila chlapům, že bych pro ně měla ´havajské tanečnice´, že by jim to slušelo.

Kdy bývá premiéra těchto vystoupení?

Snažíme se ji dát vždy na ´Pyžamák´.

Od kdy nacvičujete a kde se scházíte?

První schůzka, takový přípravný výbor na Pyžamový bál je vždy na Tři krále. Maminky obejdou s dětmi ves při koledě, pak zasednou celé zmrzlé při čaji a kafíčku. Místo se mění, letos to bylo u Stachů, vloni u nás. Střídá se to po rodinách. Potom přijde nejnáročnější – vymyslet termín, kdy se budeme moci sejít. Je to spousta rodin, musíme vše skloubit tak, abychom se na hodinu sešli v sále kulturního domu na zkoušce.

To ho máte k dispozici zdarma?

Ano, zaplaťpánbů nám ho obec, které patří, propůjčuje, abychom mohli zkoušet. Když jsme nacvičovali Fontánu, tam jsme potřebovali prskat vodu, což jsme ale v sále nemohli.

Kam jste tehdy šli?

První zkouška Fontány byla u Kinclerů v právě předělávaném obýváku, na holém betonu, kde bylo možné vyzkoušet vše i s vodou, takže jsme byli funkční. Další zkoušky se konaly v pláštěnkách s igelitovým sáčky na hlavě na různých prostranstvích v Draženově, jako je třeba prostor parkoviště naproti družstvu. Prostě jsme se museli naučit prskat vodu, abychom měli správný ´trysk´.

Jaké máte divácké ohlasy na svá vystoupení?

Vesměs jsou kladné. Teď se nám stalo, že jsme vystoupení v Klenčí museli opakovat.

Myslím si, že záleží na lidech, kteří se na bále sejdou. V Mrákově labutě příliš úspěch neměly, jinde zase slyším, že všechno je krásné, ale není nad labutě.

Vy zajíždíte i mimo Draženov?

Samozřejmě. Hlavně býváme v Klenčí, ať už je to Hasičský nebo Maškarní bál. Byli jsme, jak už jsem řekla, v Mrákově. Teď na konec dubna máme nasmlouvané vystoupení v Srbech. Bohužel jsme museli odmítnout vystoupení na Pyžamovém bále v Domažlicích, protože se nesejdeme, bylo nám to řečeno pozdě. Rádi bychom vystoupili, ale nejde to.

Jak se o vás lidé odjinud dozvěděli?

Přijeli do Draženova na ´Pyžamák´, viděli a hned nás chtěli.

Kde sháníte pro svá vystoupení kostýmy? Máte někoho, kdo je pro vás šije?

Dá se říci, že naše kostýmy jsou z dílny ´co dům dal´. Na chlapy to byla trička z domova a ´bombarďáky´ po babičkách, na Fontánu stará prostěradla a vršky jsme si dělali sami. Na Titanic jsme si objednávali kostýmy přes internet, každý z nás do nich investoval.

Je takový kostým drahý?

Samozřejmě se snažíme sehnat ´za málo peněz hodně muziky´. Rekvizity jsou na nás, letos jsme vyráběli palmu. Titanic připravili Pivoňkovi. Zdeněk ´okolečkoval´ necky, Eva na ně ušila žabku, která sedí na přídi.

Nevadí vám, že se v očích některých lidí můžete až zesměšnit?

O tom to je! Je to recese a s tím do toho jdeme. Už při zkoušení a vymýšlení se moc nařehtáme. To se nikomu ani nezdá! To je důvod, proč vše děláme.

Do kdy si myslíte, že vám vaše chuť a recese vydrží?

Do té doby, dokud budeme správně praštění. A to snad bude hodně dlouho. Nás se ekonomická krize netýká.

Proč vás napadla právě krize?

Protože se jí mnozí ohánějí, odvolávají se na ni a tvrdí, že něco kvůli ní nejde udělat.

Myslíte si, že STAPIJAKI nějak ovlivnili život Draženova?

Zcela určitě. Možná proto, že vznikla, myslím si, že se u nás pohnula práce s dětmi. Není to o tom, že tihle lidé ze sebe dělají kašpárky na vystoupeních, obléknou se do kostýmů a baví lidi, ale snaží se bavit i děti. Ve spolupráci s obecním úřadem děláme pro nejmenší obyvatele řadu akcí, které by se neuskutečnily nebýt skupiny STAPIJAKI.

Můžete některé zmínit?

Například Cesta do pravěku, kdy jsme se převlékli za neandrtálce. Pak byla Cesta do pohádky a vloni zase Cesta historií, takže děti poznávaly historické postavy a při tom plnily úkoly. Takže se jim zároveň nenásilnou formou do hlavy vštípila leckterá historická postava. Pak děláme každý rok ukončení prázdnin, což je Stezka odvahy.

Jak taková stezka vypadá?

V noci děti procházejí kolem Dobré vody a plní úkoly. Konec je vždy v pohostinství, kde dostanou odměnu. Skupině STAPIJAKI pomáhají i dobrovolníci, všichni dělají strašidla a zároveň dohled, aby se dětem nic nestalo, aby se neztratily.

Často se více leknou maminky, které ty nejmenší doprovázejí. Také se u nás ujal Halloween. V sále si pouštíme sami hudbu, máme diskžokeje z vlastních zdrojů. Myslím, že se celkově oživil život v Draženově.

Máte už tušení, co nacvičí STAPIJAKI na Pyžamový bál 2010?

To náhodou vím od doby, kdy ještě nebyla premiéra Ztroskotání Titanicu. Jeli jsme jednou domů autem a já říkám manželovi: Davide, já už vím, co budeme připravovat na příští rok, už mám i kostýmy.

Do toho se vložil ze zadního sedadla syn Dominik, kterému je deset let: Ale mami, vždyť jste ještě nevystupovali letos a už připravujete příští rok? Přednesla jsem to ostatním a podle jejich reakcí myslím, že to klapne.

Prozradíte?

Ani náhodou, to by zmizelo kouzlo, ten krásný moment překvapení.