Díky Homolovi a Martinovi se parta kluků vydala před sedmi lety na kole k moři do Rijeki. V partě cyklovýletníků byl i Petr Blahut, ten pak v brázdění nejen Evropy na kole pokračoval, loni dojel až do Gruzie.

Honzo, před lety jste se Zemánkem (basák kapely Wohnout, pozn. redakce) vyrazil na kole do Istanbulu, jak vás vůbec napadlo jet na kole víc než tisíc kilometrů daleko? Nebylo to navíc poprvé, co jste si vyjeli na kole, ale proč takhle daleko?

Bylo to přesně 2000 kilometrů. Před tím už jsme pár dlouhých tras projeli. Tahle nám ale ležela dlouho v hlavě. Nechtěli jsme se do ní pustit spíše z lenosti. Pořád jsme cestu odsouvali se slovy ‚možná jednou‘. Popravdě jsem tomu ani moc nevěřil. Ale jednou jsme se vyhecovali a dali si termín. Bylo to září, tenkrát jsme celý měsíc nehráli. Já vyrazil od nás z domova obložený taškami a po 10 kilometrech mě začaly bolet nohy (smích).

Neměl jste chuť někde otočit kolo a vzdát to?

Ne! Jsem dost tvrdohlavý. I když proběhlo pár krizí. Kamarád onemocněl a my sami byli hotoví. Na cestu nás vyrazilo víc, jeden kamarád nás opustil v Bělehradu. A mám pocit že v Bulharsku začala krize. My si vše do té doby hodně užívali, samé srandičky, a najednou se stalo, že několik dní po sobě bylo hnusně. Pořád pršelo a když člověk jede po silnici, každé auto ho ohodí… Kamarád z toho onemocněl. A zrovna jsme jeli tou částí Bulharska, které je ošklivé. Takže jsme projížděli takovými šedivými, špinavými dírami. Strašně tě to motivuje (smích).

Tímhle kouskem jste na Chodsku inspirovali několik lidí.

Někdo mi psal, že se díky tomu pustil na úplně stejnou trasu.

Nejenom na tuhle. Inspiroval jste kluka, který spustil takový malý řetězec velkých cyklovýletů napříč Evropou. Jeden z nich pak sám jel přes Turecko až do Gruzie. Někteří vyrazili dokonce až do Indie.

Ty bláho.

Napadlo vás, že byste mohl být pro někoho inspirací?

Nenapadlo. Konkrétně u cesty do Indie jsem četl i cestopisy, jak se to dělá. Jestli jsem pro někoho inspirací… tak to mám radost. Když jsme v 90. letech začali s prvními cestami v době, kdy nebylo zvykem cestovat, tak vím, že jsme tehdy motivovali spoustu lidí. Najednou objevili, že není těžké vycestovat a není třeba mít strach, i když člověk nemá nic zjištěného. To byla ta největší krása, nemít nic zjištěné. Pak lidi objevili, že to jde, že je to zážitek a země nejsou tak nebezpečné, jak si myslí.

Cestujete už dvacet let. Vybíráte si turisticky nefrekventované země, jako Náhorní Karabach, Ázerbájdžán a další. Proč tyhle země?

Jsou určité země, které zanedlouho nebudou takové, jako kdysi nebyla Srí Lanka nebo Bali. Určité státy lidi v nejbližších letech teprve objeví a ty země pak ztratí svou jedinečnost. Je na čase je poznat teď a myslím, že zrovna Náhorní Karabach má velký potenciál ohledně treků a baťůžkářského stylu cestování. Když tam člověk jede teď, tak na turistu nenarazí. V zásadě proti turismu nic nemám, jen se snažím poznat ty země takové, jaké bývaly dřív.

Několik zemí jste navštívil opakovaně. Vidíte na nich rozdíl, jak se posouvá atmosféra v cestování?

Rozdíl je hlavně v komfortu. Dnes je velký komfort cestovat, protože je všude wi-fi, aplikace nás dovedou všude, kam potřebujeme. Ubytování, jídlo. Vše už je vyřešené.

Už to není ten ‚punk‘ styl, když jste s kluky a kapelou cestovali v 90. letech?

Je to jiné. Internet to změnil. Lidi už se do těch zemí nebojí jet, najdou si informace… Když jsem teď byl v Nepálu na treku kolem Anapurny, tak jsem šel kolem hory divokou přírodou, ale v každé vesnici měli wi-fi. Je to velký paradox.

Návštěva Izraele.

Myslíte, že neturistické země si drží tento statut proto, že i společnost má obecně strach je navštívit?

Myslím, že ano a že měli stejný strach jako já, když jsem poprvé vyrazil v 90. letech do Thajska, což je dnes běžná turistická destinace. Všichni se děsili, že nás tam sežerou lidojedi (smích).

Překvapilo mě, že jste navštívil i Barmu a Laos, to jsou zrovna země, kam se nedoporučuje cestovat.

V Barmě jsem byl v době, kdy otevřeli hranice. Tam se nedalo jezdit, protože tam vládla vojenská junta a vládne dosud. Velice přísně si střežili to, co se uvnitř země dělo, a nechtěli, aby se to vynášelo ven. Tehdy se tam nelétalo a někdy v roce 2006, kdy jsem tam letěl já, mi dali vízum na 21 dní. A já tam zůstal dva měsíce, takže jsem ještě platil pokutu. Ale stálo to za to. Barma byla absolutně neposkvrněná.

Hodláte si návštěvu Barmy zopakovat?

Ne. Mně nevadí, když jedu někam znovu a je tam více hotelů, ale zrovna Barma by mě bolela. Byla zkrátka panenská. Nechci si zkazit vzpomínky.

Jako pro cestovale, existuje pro vás osobně nějaká výzva, kterou chcete překročit?

Za prvé si nemůžu říkat cestovatel (smích), to může Jirka Kolbaba. Je to můj koníček. Neživím se tím, i když občas udělám nějakou přednášku. Tou výzvou jsou země, na které bohužel nemám čas, protože mám děti. Jsou v takovém věku, že si nemůžu dovolit odjet na příliš dlouhou dobu. Ale je to třeba přejet autem Jižní Ameriku. Jsou to mety, které si podle mého splním, až děti odrostou.

Berete je někdy na cesty s sebou?

Už jsem je párkrát vzal, ale to není klasické cestování.

A na takový trek, jak jste zvyklý, byste je nevzal? Dovedete si představit, že byste vzal ratolesti do Ázerbájdžánu?

Tak zrovna tam bych si to představit dovedl. Jsou tam i pláže. Ale asi bych je tam nevzal spíše proto, že by je to nebavilo. Jsou destinace, kam bych děti vzal s klidem. I jsem uvažoval o Indii. Tam se normálně s dětmi jezdí. Ale mám z toho respekt z hlediska nemocí.

S bráchou cestujete a u toho tvoříte. Matěj většinou skládá, vy fotíte. V roce 2018 se vám ale rozjela i malířská stránka. Promítnou se cestovatelské zkušenosti do malířské tvorby?

To asi ne. Mám dojem, že se mi do malování nepromítá ani samotné cestování (smích). Nikdy jsem nebyl na filozofování o čemkoli. Když do nějaké země jedu, baví mě více než památky courat ulicemi. Běžný život. Ano, podívám se na památku. Ale netáhlo mne to, ani když jsme jezdili do východofilosofických zemí a na místa, kde se cvičila jóga. I si myslím, že mě to neoslovilo natolik, aby se dojem promítl do textu. Spíš žiji cestovatelským životem, na jiné frekvenci. Mám jiné starosti a v podstatě si mozek vyperu. Pak se texty skládají lépe.

Občas mám ale dojem při poslechu vašich textů nebo při pohledu na některé z obrazů, že v nich vidím jinotaje… jak to tedy je? Například obraz rybiček, které šly do průvodu s mávátky v podobě vlajek České republiky.

Zrovna rybičky s mávátky je obraz podle konkrétní situace. Když byla revoluce v roce 1989, tak mně bylo 13 let. A já byl na demonstracích pravidelný účastník. Ale měl jsem to jako zážitek. Politice jsem ve svém věku nemohl rozumět. Věděl jsem, že se svrhuje komunismus, základní principy jsem chápal, ale to bylo vše. Zajímalo mne to ve smyslu, že jsme šli na demonstrace blbnout. Kdežto brácha byl o tři roky starší a už trochu věděl. Takže na tom obraze je máma, která s námi jde na demonstraci – s bráchou a se mnou. A já jsem ta rybička vlečená na konci.

Ostatně vaše tvorba hodně připomíná stylem i barvami tvorbu malíře Michala Rittsteina. Shodou okolností pobývá velmi často v Brnířově (11 km od Domažlic, pozn. redakce).

Je zvláštní, že já ho dlouho neznal. Znal jsem jméno, ale ne jeho obrazy, protože jsem se v umění vůbec nepohyboval.

Viděla jsem, že jste byli spolu někde vyfocení. Hádám, že snad šlo o jeho vernisáž.

Byl jsem se pak podívat na jeho obrazy. Hrozně se mi líbily. Potom jsem právě zjistil, že mam podobný styl.

Reagoval nějak na vaši tvorbu?

Ne. Myslím, že asi ani neví, že jsem (smích). Je to ale vážně styl, co se mi líbí. Mám rád velkou barevnost. Byl jsem i na jeho komentované prohlídce a tam i mimo jiné říkal, že tady někde po okolí jezdily traktory, a to ho inspirovalo, tak začal skicovat.

Tušíte, kolik máte od první výstavy na kontě obrazů?

To právě nevím. Ještě nedávno jsem to věděl úplně přesně, a teď to nevím vůbec. Bylo totiž několik sérií. Dělám digitální tvorbu, grafiky a pak dělám fyzické obrazy, ale ty se ještě nikde nevystavovaly. Nejvíc vystavuji digitál. Vždy mě bavily počítače a věděl jsem, že chci tvořit vlastním způsobem. Olej je krásný, akryl, akvarel… Chtěl jsem něco svého a zjistil jsem, že mi nejvíc vyhovuje ta kombinace digitálu a barev. Vymyslel jsem si vlastní metodu, kterou jsem nazval digitální akryl 332.

Proč 332? Nikde jste ještě nevysvětil, co to znamená.

Pořádně to nevím ani já sám. Používám to od malička, od druhé třídy.

Má to pro vás skrytý význam, anebo je to tak dávno, že už nevíte, co jste tím myslel?

Nějak to ke mně přišlo. Začal jsem to číslo používat a postupem času víc a víc. Byl jsem na něj úplně úchylnej. Třeba na základce. Už jsem je všude psal a nevěděl jsem proč. Vše jsem dělal v kombinaci toho čísla, až mi jednou před osmi lety kamarád přinesl knihu ‚Obsedantně kompulzivní porucha‘, tam se mi to trochu vysvětlilo. To číslo už je takový rituál.

Takže vše děláte pod ‚systémem‘ 332?

Asi tak. Jsou to i věci, které člověk pořádně nevidí. Jak položím věci na stůl. Dvě jsou větší, jedna menší. Pořád držím schéma. Je to dost omezující (smích).

V čem?

V běžném životě. Teď už to mám méně, ale svého času mi to hrozně komplikovalo život. Když něco nebylo v té mé kombinaci, tak jsem z toho byl psychicky vyřízený.

Teď jste se pustil i do maratonu. Zvenčí to působí, že ve svém životě najdete oblast, do které jste se ještě nepustil, a pak se do ní vrhnete po hlavě. Dá se říct, že jdete do věcí po hlavě?

Pro něco se nadchnu a vždycky vím, že mi to dlouho nevydrží. Kromě kytary a malování. Ale jezdil jsem od malička na skateboardu, měl jsem tudíž fyzické vybití. Nemusel jsem na své fyzičce nic dělat, jezdil jsem a fyzička přicházela sama. Už jsem ale jezdit přestal, v určitém věku už to zkrátka nejde. Nemohl jsem si najít nic, co by mě fyzicky drželo. V minulosti jsem zkoušel běhat a hrozně mě to nebavilo, a tím, že jsem si určil maraton, tak jsem měl najednou motivaci. Když totiž člověk běhá jen tak, tak je třeba jeden den hnusně a řekne si - ‚dneska na to kašlu‘. Protože nemá důvod. Ale když trénuje na maraton, tak prostě musí. Běhal jsem, i když štípala zima a padal sníh.

Zmínil jste skateboard. Byl jste skateboardista, punkáč. Kdybyste dnes svému tehdejšímu já řekl, že se budete procházet ortodoxní židovskou čtvrtí v Jeruzalémě, věřil byste si?

Mně bylo všechno buřt. Když jsi punkáč, jsi nad věcí. Paradoxně punkáčství má v sobě hrozné dogma, třebaže je volnomyšlenkářské. My jsme s bráchou, co se týče muziky, neuznávali vůbec nic. Prostě jsme byli ortodoxní punkáči. Teď už vím, že ve svém životě nemůžu říct, že něco nikdy nebudu dělat. Člověk nemůže říct ne, vyvíjí se a mění a to, co teď odsuzuje mu nakonec život přihraje. Nikdy neříkej nikdy prostě platí. I když… nikdy nebudu revolucionář komunista (smích), ale i tak to nemůže nikdo říct najisto.

A poslední otázkou se vrátím zpět k cestování. Projel jste řadu zemí po celém světě. Kterou by měl člověk vidět dřív, než zemře?

Je to Indie. Vždy ji říkám, protože je to v zásadě tak jiná země! Žádná jiná taková není, vším. Je absurdní, je svá. Bohužel už poslední dobou pomalu také ztrácí na kouzlu. Na Indii bylo krásné, že byla neuvědomělá vůči moderní době. A najednou už tam taky zasahuje ekologie. Samozřejmě je to dobře, ale už se tím vytrácí kouzlo. Krásu té země dotvářelo i to, že tam člověk přijel a viděl megabordel. Strašný bordel. A najednou tam není a je uklizeno. Bývalo, že když se jelo z Bombaje z letiště, tak se projíždělo bordelem a slumem, a to už teď tak není. Ten bordel byl tehdy takový, že byl nesrovnatelně větší. Lidi kolikrát překvapilo, jaký je binec v Indonésii a říkali mi – počkej, až tam přijedeš, uvidíš ten bordel. Ale pořád ve srovnání s Indií to nebylo nic.

Takže dojmy na první Indii si pamatujete pořád…

Pamatuji. Byl jsem tam poprvé, když byla tsunami. Vše se umocnilo strachem, hromadnou migrací, nemocemi. Tou dobou byl internet v těchto místech hodně omezený, takže jsme si nemohli ani nic zjistit. Ale jedna věc mi po letech došla. My jsme vždy dbali na náš web. My jsme byli jedna z kapel, která měla hudební web a používala ho pro komunikaci s fanoušky. Měli jsme už v roce 2000 internetové fórum, což nikde před tím moc neexistovalo. Lidi nám psali, my jim odpovídali. A když jsme objevili, že v těch zemích najdeš občas internetovou kavárnu, tak jsme tam napsali i něco z cest a začali jsme tvořit takový malý blogy. Dnes je to normální.