Ve srovnání s prominenty šoubyznysu se u nás o vědcích mluví minimálně. Velmi zřídka jsou oceňováni. A letitě přetrvává představa, že vědci jsou páni v letech, navíc vůbec neznají praktický svět. Proto fakt, že před několika dny získala mimořádně prestižní ocenění žena. Navíc mladá, kterou dokonce mnozí čtenáři osobně znají, neboť pochází z Domažlic a je absolventkou Gymnázia J.Š.Baara, byl dost dobrým impulsem a důvodem pro vznik následujících řádek. O významném ocenění jsme hovořili s Janou Noskovou.

Čím se vy, případně váš obor aktuálně zabýváte?

Mým oborem je etnologie – věda, která se dříve nazývala národopis nebo etnografie. V 90. letech minulého století se však přejmenovala, což se stalo nejen v České republice, ale i řada kateder a ústavů například v Německu přešla o něco dříve k označení etnologie.

Můžete etnologii nějak přiblížit čtenářům?

Etnologie je obor nesmírně široký a říci, čím se aktuálně zabývá, by ve stručnosti nebylo možné. Jednoduchá definice zní: etnologie je věda o kultuře jednotlivých národů, etnik a etnických skupin. Moje pole zájmu je samozřejmě užší, souvisí s obory, které jsem vystudovala, tedy s etnologií a historií.

Daly se oba obory nějak skloubit?

Při studiu jsem se snažila najít takovou oblast, v níž by se oba obory protnuly a propojily. A to se mi, myslím, podařilo, když jsem se začala zabývat analýzou a interpretací životních příběhů, respektive použitím biografické metody a metody orální historie v etnologickém výzkumu. Krátce shrnuto: jde o získávání životních příběhů, ústních nebo písemných, se kterými se pak dále vědecky pracuje.

Proč jste si vybrala právě životní příběhy?

Někdy se hovoří o zkoumání „malé“ historie, která zahrnuje dvě oblasti – jednak se vztahuje na „malé“, obyčejné lidi, jednak na „malé“, každodenní události. Na rozdíl od „velké“ historie historických, především politických událostí, nebývá zaznamenána v historických příručkách a kompendiích. Životní příběhy ukrývají neuvěřitelné množství zajímavých informací o věcech každodenních, ale samozřejmě také o tom, jak lidé prožívali události „velké“ historie, jak je viděli, jak jim zasáhly do života. Důležité je, jak své zkušenosti zpracovali a jak je předávají dál.

Je vaše zkoumání věnováno pouze příběhům lidí?

Zajímají mě i prostředky strukturování životních příběhů, procesy paměti nebo vytváření obrazů o minulosti. Biografickou metodu a metodu orální historie jsem použila v několika projektech, na kterých jsem spolupracovala, které jsem vedla nebo které s kolegyněmi a kolegy plánujeme. První z nich se zabýval životními příběhy volyňských Čechů, jejich vzpomínkami na život na Volyni a na jejich reemigraci do Československa po 2. světové válce.

To muselo být velice zajímavé téma…

Jednalo se o můj první velký výzkum, na jehož základě jsem zpracovala svou doktorskou práci. Zabývala jsem se v něm především analýzou vzpomínek vztahujících se k procesům integrace a adaptace Čechů z Volyně v Československu na konci 40. a na počátku 50. let 20. století. Terénní výzkum jsem prováděla na Horšovskotýnsku, tedy „doma“, a na Šumpersku. Moje práce vyšla i knižně.

Není to však váš jediný výzkum.

Další dva projekty, na kterých jsem měla tu čest se spolupodílet s kolegyněmi a kolegy z Centra orální historie v Praze, se zabývaly obdobím tzv. normalizace v Československu. V jejich rámci jsem nahrávala a interpretovala nejdříve životní příběhy příslušníků disentu a nyní v posledních dvou letech příslušníků dělnických profesí a inteligence. A nakonec nesmím zapomenout na tříletý projekt, jenž jsem vedla a který jsem spolu se třemi svými kolegyněmi ukončila loni – týkal se dějin města, v němž v současnosti žiji a pracuji, tedy Brna ve 20. století, proměn jeho kolektivní paměti a paměti jeho obyvatel.

Chystáte v budoucnu něco podobného?

Na zmíněný projekt bych ráda s dalšími kolegy navázala příští rok v projektu o Brně v době socialismu, tedy v letech 1948-1989. Nedávno jsem měla pro jednu publikaci shrnout těžiště své vědecké práce, učinila jsem tak následovně: biografická metoda a metoda orální historie v etnologii, problematika paměti, etnologie města, období socialismu.

Jakými cestami a necestami se zatím ubírala vaše profesní kariéra?

Řekla bych, že má profesní kariéra se ubírala celkem přímými cestami. Základem pro mou profesní kariéru bylo samozřejmě studium – nejprve na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích a pak na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na které jsem absolvovala dvouoborové studium historie-etnologie.

Proč právě tato kombinace?

Historie mě zajímala vždy a díky historickému semináři na gymnáziu, který vedl PhDr. Roman Pavlík, můj zájem o ni jen vzrostl. Etnologie – obor, kterému se nyní věnuji, byla pro mě nejdříve „velká neznámá“.

Kdo vám ji přiblížil?

V tomto případě vděčím paní PhDr. Ivě Kumperové za nasměrování, díky ní jsem tento obor zvolila – a musím říci, že jsem nikdy nelitovala. Během studia na vysoké škole jsem neustále objevovala, že je to obor nesmírně zajímavý. A nakonec „zvítězil“ i nad historií. Po ukončení magisterského studia jsem pokračovala na Ústavu evropské etnologie FF MU v Brně v doktorském studiu, které jsem ukončila již zmíněnou prací o volyňských Češích.

Studovala jste také v zahraničí...

Díky stipendiu Marie-Curie-Fellowship „European Doctorate in the Social History of Europe and the Mediterranean“ vyhlášenému Univerzitou v Benátkách jsem mohla obhájit i tzv. Evropský doktorát, což se stalo v roce 2006.

Jak jste se dostala na brněnské pracoviště Akademie věd ČR?

Během doktorského studia jsem začala spolupracovat s Etnologickým ústavem AV ČR, s jeho pracovištěm v Brně, působila jsem také jeden rok na FF MU, abych nakonec „zakotvila“ na již zmíněném Etnologickém ústavu AV ČR, na jeho brněnském pracovišti. Tam pracuji od roku 2005 a v posledních pěti letech spolupracuji také s Centrem orální historie na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze.

Napadlo vás předávat své zkušenosti mladým, ve vašem případě je lépe použít výraz mladším…

Ano. Letos se „vracím“ znovu také na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, jako externistka budu přednášet studentům etnologie.

Jaké to je být mladá, úspěšná a perspektivní vědkyně?

Mladá, úspěšná a perspektivní vědkyně zní skoro nerealisticky. Závisí na úhlu pohledu, na definici „mládí“, „úspěšnosti“ a „perspektivy“. Za sebe mohu říci, že jsem našla práci v oboru, který jsem vystudovala, což není vůbec – a zřejmě nejen v oblasti humanitních věd – samozřejmé.

Pochlubte se, prosím, svým nejnovějším úspěchem.

Mou dosavadní činnost ocenila Akademie věd České republiky Prémií Otty Wichterleho pro mladé vědce do pětatřiceti let, kterou jsem právě letos převzala.

Jak vidíte svoji budoucnost?

Dobrou perspektivu mi skýtá práce v Etnologickém ústavu AV ČR. Ale důležité je podle mého názoru především to, že mě práce, kterou dělám, baví.

Nebojíte se ´vyhoření? Hodláte se etnologii věnovat i nadále? Jste s profesí, kterou děláte, spokojená?

Etnologie je obor tak různorodý, že není problém nalézat pořád nová a zajímavá témata, která lze zpracovávat. Je to obor, který dává možnost během terénního výzkumu pracovat s lidmi, což je nesmírně obohacující. Je to také obor, který člověka nutí stále dále se vzdělávat. Samozřejmě by takto mohla charakterizovat svou práci řada lidí. Já za sebe mohou shrnout prostě a krátce – nemůžu si vůbec stěžovat. Ptala se Jana Štenglová