Není svazující, když víte, že musíte být každou sobotu a neděli v létě i v adventním období připraven zazpívat Staročeskou píseň, která pochází ze sbírek Jindřicha Jindřicha?
Jestli svazující, to nevím. Prostě jsem stále připraven. Teď jsme byli zrovna na ministrantské pouti v Římě, vraceli jsme se v pátek, a to jsem měl velké obavy, aby se nezpozdilo letadlo, abychom se stihli vrátit včas. Naštěstí vše dobře dopadlo. Ještě nikdy jsem nevynechal, mívám obavy, že nesmím marodit. s chřipkou nebo angínou se špatně zpívá.
Je vaše práce o Chodských slavnostech něčím výjimečná oproti běžným víkendům?
Nejhorší, co se mi stalo, bylo předloni, když jsem se snažil překřičet sobotní ruch v centru města. V neděli jsem pak nebyl schopný naplno odzpívat, až jsem se styděl. Lidem jsem se omluvil a zazpíval jsem jen potichu. S touhle zkušeností jsem se loni už nesnažil silný hluk překřičet.
Je rozdíl mezi návštěvníky v letní a vánoční sezoně?
V létě chodí převážně turisté. Ptají se i na historii, rád si s nimi popovídám. Chtějí se vyfotit, cesta trvá většinou déle. V době adventu chodí místní lidi, atmosféra je jiná.
Víte o tom, že by ponocný fungoval i v jiném městě v Česku?
Zaznamenal jsem pokus o jeho zavedení ve Znojmě, tam jsem byl dokonce pozván do výběrové komise při konkurzu. Přihlásil se ale jen jeden zájemce, tak z konkurzu sešlo. Ani nevím, zda tam začal fungovat. Myslím, že se o obnovu funkce ponocného pokoušeli i v Klatovech. Nemám ale zprávy, zda se jim to povedlo, nebo ne.
Od kdy vlastně v Domažlicích ponocný fungoval?
U nás vycházíme z dlouhé originální historie, u nás hlášení z věže nikdy neskončilo. I za totality se přes léto ozýval zpěv ponocného z věže. Zasloužil se o to Antonín Konrády, který se dodnes o to zařízení stará.
Předchůdcem ponocných byla služba pověžného, která vznikla někdy ve 14. století, a funkce ponocného byla zřízena krátce po pověžném. Také obcházel v noci město a dbal na pořádek, klid a oznamoval zpěvem hodiny, které právě odbily. Vím, že přede mnou byli ponocnými pan Zelenka s panem Plachým, ti fungovali po 2. světové válce. Dalšími byli pan Martin Zdanovec s manželkou. Ti začali službu vykonávat někdy v 50. letech a bydleli ještě ve světnici nad ochozem věže. Po nich nastoupil v roce 1968 Josef Tykal a od roku 1971 byl ponocným pan Jírovec, ale ten službu ponocného dělal jen krátce.
Domažličtí na ně ještě vzpomínají: Panu ponocnému jsme sfoukávali lucerničku a on to neměl rád… (úsměv). Tak se snažím, aby měli hezké vzpomínky i na mě.
Praktikujete tradici, kdy vám právě svíčku v lucerně sfoukávají malé děti. Zavedl jste ji vy, nebo tomu bylo i dříve?
Je to dlouholetá tradice. Rád přidávám do svého vystoupení šprýmy, proto třeba záměrně kupuji svíčku, která jde špatně sfouknout, dětem to tak trvá delší dobu. Ke sfoukávání se také váže pověst, kterou mi říkala paní Zdanovcová, že když svíčku sfoukne svobodné děvče, do roka se vdá. Je pravdou, že se to mnohokrát vyplnilo. V poslední době se ale nějak bojí a moc se do sfoukávání nehrnou (úsměv).