K práci restaurátora se Oldřich Vejvoda z Horšovského Týna dostal menší oklikou. Vyučil se sice truhlářem a později i uměleckým truhlářem, šest let ale také pracoval jako řidič nákladního auta. Ve své dílně v přízemí rodinného domku opravuje nejrůznější kousky starožitného nábytku, ale také drobnější předměty i rozměrné oltáře.

Je něco, co odmítnete opravit?

Myslím, že ne. Člověk může přijít s čímkoliv. Jde spíše o to, kolik do toho chce nebo může investovat peněz. Zachránit se ale dá všechno.

Kdo k vám se zakázkami chodí?

Vyloženě pro soukromé majitele dělám málo, spíše jsou to zakázky muzeí nebo opravy pro církve a podobně. Pro starožitníky nedělám, ti totiž hlavně chtějí, aby to dobře vypadalo a mohli věc dobře prodat, v podstatě by chtěli odfláknutou práci, což by člověku jen kazilo jméno.

Vyučil jste se normálním truhlářem, jak jste se dostal až k restaurátorství?

Vyučil jsem se v ´Nábytkáři´, kde jsem pracoval ještě rok po vojně. Jelikož mě nebavila sériová výroba, odešel jsem jezdit k ČSAD, kde jsem strávil šest let za volantem náklaďáku. Vrátil jsem se k oboru, když jsem začal pracovat u restaurátorské firmy, kde jsem se vyučil uměleckým truhlářem. Dostal jsem se tam k různým zajímavým věcem, například jsme pracovali pro památkáře na částech mobiliáře zámku Kynžvart, v Mariánských Lázních na restaurování zařízení Benešovy vily nebo na nábytku do Babiččina údolí. Firma ale po revoluci spěla k zániku, a tak jsem si v 90. roce zřídil v Horšovském Týně vlastní dílnu.

Restaurujete předměty ze všech materiálů?

Hlavně ze dřeva, ale leccos jsem ve zmíněné firmě pochytil i v jiných oblastech, například v kovářství a keramice. Když je to ale něco složitějšího, zadám to radši odborníku, třeba kováři.

Kde je v blízkém okolí vidět vaše práce?

Dělal jsme třeba oboje vstupní dveře do ZŠ Komenského 17 v Domažlicích, tedy do takvzané dívčí i chlapecké školy, oltář v kostele na Folmavě nebo loučimskou madonu. Je toho samozřejmě hodně, ale ne všechny věci mohou lidé vidět, jsou třeba opravené v depozitáři muzea, jako křeslo, které jsme nedávno předal opravené Muzeu Chodska a o kterém jsme se domnívali, že patřilo Jaroslavu Vrchlickému. (Z fotografie, která se dochovala ze zrušeného muzea ve Staňkově, vyplynulo, že křeslo patrně patřilo Trauttmansdorffům, kteří je získali od Kinských, pozn. redakce).

Kolik času si vyžádá například oprava menšího stolu?

To se dá těžko spočítat. Obecně mohu říci, že restaurování předmětů trvá obvykle déle, než kdybychom je dělali nové. Nemohu si to ani počítat na hodiny jako třeba normální truhlář, to by vyšla za zaplacení práce strašná částka. Člověk to hlavně musí dělat rád.

Co vám dalo nejvíce práce?

Asi intarzovaný stůl, který jsem dělal ještě jako zaměstnanec v Plzni. Intarzie byla ještě dobarvovaná, a tak poničená, že část jsem musel úplně dodělávat.

Dokázal byste říci, která z opravovaných věcí byla nejstarší a která nejmladší?

Nejstarší buď loučimská madona, nebo ten oltář na Folmavě, a nejmladší myslím stoleček z pozůstalosti hraběnky Mitsuko (japonská manželka poběžovického hraběte Coudenhove – Kalergi). To byla také asi má jediná práce pro horšovskotýnský zámek. Potřebovali ho tehdy hodně rychle, aby jej mohli poslat na výstavu do Japonska.

Jaké nářadí nebo nástroj držíte v ruce nejčastěji?

Asi dláto, a pak takzvanou houbičku, která se používá při šelakové polytuře. To je povrchová úprava dřeva. Šelak je vlastně trus, který červi kladou na listy palem, ten se pak oloupe a vloží do lihu. Na povrch se nanáší postupně opatrně v mnoha, dá se říci tisíci vrstvách.

Zrestauroval jste si také něco sám pro sebe?

Tady asi platí: „Kovářova kobyla chodí bosa.“ Doteď vlastně spíš pracuji na domě, dodělávám a pořád něco stavím.

Jaký sloh se vám líbí, jakou práci si jako restaurátor nejvíce vychutnáte?

Líbí se mi baroko, secese a biedermayer. Co mě nejvíc baví? Možná to vypadá divně, ale čím je donesená věc v horším stavu, tím víc to člověka inspiruje. Musí se pak vcítit do řemeslníka, který ji vyrobil, aby mu ji nepředělal, aby prostě vypadala tak, jak její autor chtěl.

Díváte se po práci svých kolegů, třeba při návštěvách památek?

Po zámcích a památkách nemám čas jezdit, ale když už něco zahlédnu, tak se samozřejmě snažím pečlivě si věc prohlédnout. Někdy je to ale spíše k vzteku, když třeba zjistíte, že je ořechové dřevo vysazené dubem, to pak člověka i bolí.

Vracíte se někdy k obyčejné truhlařině?

Ano, v domě jsem si udělal všechny dveře, vrata a spoustu věcí, kromě nábytku, to je bohužel moc náročné na čas. Dělal jsme ale i repliky, například dveře pro nejstarší dochovaný dům na náměstí v Plané. Majitel chtěl i renesanční stůl z hrušky, to byla také moc příjemná práce.

Zvládáte třeba více zakázek najednou?

To nejde, musím se věnovat jedné a teprve, když ji dodělám, mohu začít jinou. Teď pracuji na psacím stole a čekají mě nějací andělíčci z kostela v Koutě.

Hodil by se vám pomocník, předáte někomu řemeslo?

Mám dvě dcery, tak možná někdy jedině vnukovi, když by byl. Pokud to přijde, tak to přijde. Ani já to vlastně nepodědil, i když můj tatínek je hodně šikovný, ale přes železo. Občas pro mne něco také vyrobí.