Zálibu našel ve fotografování 53letý Oldřich Krýsl z Holubče. Jeho snímky je možné vidět na výstavě sdružení FotoKomPost v novém domažlickém penzionu.

„Jsem absolutní amatér, vše se učím sám, bez knížek, manuály k fotoaparátu nečtu, spíše se snažím různé věci vyzkoušet a odkoukat od kolegů," říká s úsměvem Krýsl. Fotografování má ztížené, nemoc ho upoutala před pětatřiceti lety na invalidní vozík.

„Moje začátky byly zvláštní. někdy před pěti lety mamka chtěla, abych vyfotil zahradu. Je obrovská, máme tam spoustu zajímavých rostlin a mimoto se také věnuji pěstování bonsají. Koupil jsem si tedy foťáček a vše zdokumentoval, pak jsem začal fotit i jiné věci. Kamarádovi se mé fotky líbily a přemluvil mne, abych si koupil zrcadlovku, že z foťáčku už se opravdu víc ´vymáčknout´ nedá," říká s tím, že teprve se zrcadlovkou začal pořádně fotit.

Zajímalo nás, na co nejraději zaměřuje objektiv.

„To je těžké říci, co nejradši, hlavně zaznamenávám to, k čemu se dostanu. Většinou jsem na zahradě a fotím kytky. Jsem spíše ´kytičkář´, i když tady právě vystavuji jiné fotky, ale chtěl jsem zkusit zase něco odlišného," vysvětluje.

Proč zvolil černobílé fotografie?

„Na černobílé fotce lépe vynikne nálada, kterou chce z ní člověk dostat ven. Barva se hodí na ptáky a na květiny, tam musí být, ale u jiných fotek není zapotřebí. U nich právě světlo a stín vytvářejí nádhernou fotku. podle mne barva některé záběry ruší," sděluje Krýsl svůj pocit a názor na fotografování.

Na výstavě ukazuje pětici fotografií – ruce, usměvavou mladou ženu, seniora, fotografku a domažlické náměstí. Která z nich je nejlepší?

Panel s fotografiemi Oldřicha Krýsla na výstavě v domažlickém penzionu.

„To je těžké, protože ke každé mám určitý příběh, který je trošku jiný a svým způsobem zajímavý. Ruce jsou herce Pavla Nového, s nímž jsem byl na fotokurzu v Parapleti. Ta dívčina je postižená, má ochrnuté i ruce. Senior je můj strejda, k němuž mám velký vztah. Fotografie je pro mne silně emotivní, zhruba mohu vědět, co se mu honí v hlavě, neboť za pár měsíců, co onemocněl, velice zestárl," prozrazuje Krýsl a dodává, že fotografka je Štěpánka Ulrychová a foto má také svůj zvláštní příběh.

A jak vysvětlí záběr z domažlického náměstí s lidmi v popředí?

„Tahle fotografie je zajímavá tím, že jsou všichni otočení zády, což většina lidí nefotí. Je z doby, kdy na náměstí byla autíčka-veteráni. Zprvu bylo prázdné, pak lidé proudili k nim a podařilo se mi zachytit moment, když vcházeli na náměstí a zároveň bylo i pěkné světlo. Dá se říct, že z vozíku vlastně vidím a fotím všechno jako z pohledu dítěte. Zkuste si uvědomit, co skutečně malé dítě vidí. Má úplně jiný svět než dospělý, na vše se dívá zespoda.  Vidí nohy, ´pozadí´ dospělých a podobně. Já to mám z vozíku téměř stejné," říká na závěr amatérský fotograf Krýsl.