Několik otázek jsme položili autorovi publikace, Miloši Novotnému.

V poměrně krátké době vychází již vaše čtvrtá kniha vztahující se k Chodsku. Proč právě Jaroslav Špillar?
Protože Jaroslav Špillar zasvětil Chodsku celý svůj, nejen umělecký, život a málokdo udělal pro jeho věhlas a slávu víc než on. A také proto, že zvláště v této době se dostává mediální pozornosti téměř výhradně těm, kteří toho v životě dokázali pramálo, zatímco o těch, kteří vytvořili skutečné hodnoty, se mlčí nebo se na ně zapomnělo. K těm druhým patří právě Jaroslav Špillar, od jehož smrti uplyne letos na podzim 100 let.

Poslední literární záznam o Jaroslavu Špillarovi vyšel před celými 60 lety. Jak se dařilo shromažďovat zdroje jeho rozsáhlého díla?
Bylo to hlavně nádherné dobrodružství jít po stopách muže, který se tak opravdově upsal kumštu a životu na svém milovaném Chodsku. Velký svízel však spočíval v tom, že neexistuje katalogizace jeho díla a navíc Jaroslav Špillar velmi často označoval své obrazy dvěma, ale i třemi různými názvy, čímž je orientace v jeho tvorbě téměř znemožněna. Mnoho neznámých obrazů je v soukromých sbírkách a jak se ukázalo i v malých galeriích a aukčních síních. Jen pro zajímavost jeden obraz z umělcova druhého pobytu v Itálii jsem našel až v galerii Josefov u Jaroměře a zcela neznámý obrázek návsi malovaný na dřevě, v jedné pražské prodejně starožitností. Vzrušující pak byla hlavně setkání se vzácnými obrazy v chodských domácnostech, z nichž některé mají i pozoruhodný příběh. Naopak jindy se podařilo obraz vypátrat, ale nepodařilo se bohužel získat souhlas k jeho publikaci.

V souvislosti s Jaroslavem Špillarem se vždy mluví o jeho pobytu na Chodsku. Kde vlastně žil?
Jaroslav Špillar strávil na Chodsku celý, řeklo by se, produktivní čas, tj. od studií až po jeho vážné duševní onemocnění v 35 letech, od kterých pobýval za zdmi ústavu až do svého skonu. Jako svobodný bydlel a tvořil v Postřekově a po sňatku a narození dvou synů se s rodinou odstěhoval do Pece pod Čerchovem, kde si postavil vilu s ateliérem, která tam stojí dodnes. To byla ta dvě osudová místa, která mu byla domovem. A Chodsko na svého „Trávníčka“, jak se mu na Chodsku říkalo po chalupě, nezapomnělo. Všude, kam jsem vstoupil, se o něm mluvilo s úctou a patřičnou hrdostí. Vždyť i na vydání této publikace se mimo města Domažlic, Muzea Chodska a Nakladatelství Českého lesa, podíleli jak Postřekov a Pec, tak i Trhanov, Klenčí pod Čerchovem a Draženov. Nemůže být nic výmluvnějšího. V Galerii bratří Špillarů se teď někdy na podzim chystá křest této knihy a pak už si čtenář bude moci objevovat Jaroslava Špillara na vlastní oči.