Muž mnoha profesí – spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent a vystudovaný antropolog – 61letý Michal Horáček si prohlédl náměstí a na minutu přesně dorazil do MKS, kde poskytl Deníku rozhovor.

Dnes představujete v Domažlicích Český kalendář. Jak se tento projekt zrodil?

Tenhle projekt je složitá, dlouhodobá záležitost. Před pěti lety jsem začal psát verše ve formě francouzské villonské balady, což je zvláštní žánr, který je mnoho set let starý a ve 14. století dostoupil své největší slávy. Zvláštní je v tom, že má mnoho omezení – překážek, které člověk musí přeskočit, a příkazů, jež musí splnit.

Jaké například?

Básník smí použít v baladě pouze tři rýmové koncovky, rýmy musí být střídané v určité struktuře, báseň má vždy 28 řádků a mnohé další. Je to něco, co je dnes pro naši kulturu poněkud cizí, neboť rýmované básně se v češtině téměř vůbec nepíší.

Skutečně?

Soudím tak podle toho, že brněnské nakladatelství Host vydává každý rok publikaci Nejlepší české básně a v celém svazku bývá třeba jen jedna rýmovaná věc, anebo žádná. A villonské balady nejenže jsou rýmované, ale navíc dodržují zmíněné příkazy. Je to něco strašně starého, nemoderního a zapomenutého, až je to vlastně nové, zvláštní…,

…ale náročné…

Mně se líbí tyhle nároky. Žijeme v pragmatické době, kdy jsme ovlivněni trendem, aby bylo všechno co nejsnazší; abychom se zbavili zbytečných zdržování a tak. Ale to pro umění neplatí. Myslím si, že v něm je dobré, když člověk musí něco zdolávat, jako když cestujeme z Domažlic do Milána. Pokud jdeme přes Alpy pěšky, bude to trvat mnohem déle, otlačíme si nohy a budeme mít různé potíže… Nicméně určíme-li si tuto cestu pěšky, všichni pocítíme rozdíl; a já podobně dávám při psaní přednost té ´pěší túře´ po obtížném terénu.

Michal Horáček.

Myslíte si, že villonské balady, které mají svůj původ ve Francii, si s Českým kalendářem ´sedí´, že si neodporují?

To je otázka, již musí posoudit ti, kteří verše budou číst. Já se domnívám, že naopak. V české tradici má vil᠆lonská balada zvláštní místo. Když se obrozenci pokoušeli češtinu vzkřísit po staletích určitého úpadku, kdy velká literární díla nevznikala, bylo to docela obtížné.

V čem?

Český jazyk se musel dostat na roveň jazyků, které se mezitím rozvíjely a měly bohatou literaturu. A právě k tomu sloužila villonská balada…, vyzkoušet, jestli se dá česky vůbec napsat. To není jen o básníkovi, ale také o tom, co poskytuje za nástroje samotná řeč. A vzhledem k tomu, že to u nás tak usilovně pěstovali od Vrchlického přes Mahena až po Nezvala, proto soudím, že to tak cítili.

Máte podobné pocity?

Já to také tak cítím a chci tvrdit, že čeština je minimálně na úrovni angličtiny a dá se to v ní napsat.

Dá se říci, že jste člověk mnoha tváří, v životě už jste dělal leccos. Které ´posazení´ v životě vám nejvíce sedí?

Určitě mně nejvíc sedí umělecká tvorba, protože spousta jiných věcí, které jsem dělal, mi sloužila k tomu, abych získal ´nástroje´ – chcete-li peníze, abych se posléze mohl věnovat umělecké tvorbě. Zejména v téhle době, kdy se úplně rozbil trh s hudebními nosiči. Najednou zjišťujeme, že v každém městě velikosti Domažlic, kde bývalo pět šest míst, kde si člověk mohl koupit cédéčka, dnes není žádné. Tahle skutečnost na mě nepříjemně působí.

Proč jste od producentského ´řemesla´ neutekl?

Protože jsem si získal ´nástroje´ jinde a mohu se oprostit od toho, zda daná věc bude výdělečná, jestli se vůbec zaplatí. Jako podnikatelský záměr je to předem odsouzené k neúspěchu, ale to pro mě není jediné hledisko.

Co je pro vás v tomto ohledu důležité?

Moje prvotní hledisko je, zda vznikne něco, co vypovídá o nás, o Češích, o naší životní zkušenosti, co mluví k Čechům česky. Tohle chci dělat a to je hlavní těžiště mojí osobnosti. Chci se tomu, když mi dá Pán Bůh zdraví a budou-li na to peníze, věnovat. Proto rádi jedeme do Domažlic i do menších míst, byli jsme například ve Světlé nad Sázavou, kde žije zhruba šest tisíc lidí. Mne moc těší přijet za lidmi, ne všichni se mohou dostat do Státní opery, zaplatit 1200 za lístek – a řešit co v noci, jak zpátky domů… Není každému dána možnost jet do Prahy, ale já bych se s těmi lidmi rád setkal tváří v tvář, jednou za několik let s nimi byl a prostřednictvím písní a básní s nimi navázal nějaký vztah. Mě těší, že nás pozvou a lidi přijdou. Jsem tomu rád.

Nabíjí vás reakce diváků?

Ano, to myslím, že nabíjí každého – autora i interpreta. Je to nezbytná věc, protože umění je zvláštní způsob komunikace. Je to jiná komunikace, než když si dopisujeme na počítači nebo píšeme SMSky na telefonu. Myslím si, že ho potřebujeme. Všichni! Potřebují ho autoři i interpreti, potřebují ho i diváci, jinak by nechodili.

Nemyslíte si, že česká kultura v posledním řádově dvacetiletí nějakým způsobem ´upadla´?

Ne, to si nemyslím. Jen se změnily podmínky. Ne všichni si plně uvědomujeme, v jaké zlomové době žijeme. Tím nemyslím jen přechod od totalitního systému k nějakým pokusům o demokracii, nýbrž se dívám na celý svět, kde se globalizuje. Za pár hodin jste letecky v Bangladéši…, pak zmíním i internet – to je víc, než byl vynález knihtisku. Je to něco zásadně nového a my s tím ještě neumíme nakládat, neboť se vše pořád vyvíjí a mění. Nicméně si myslím, že touha lidí tvořit a také vnímat vytvořené, trvá. Jenom zkrátka lidé nechodí kupovat cédéčka a stáhnou si je z internetu, ale myslím si, že hudbu poslouchají stále stejně. Ale nemohu to tvrdit, protože na to nemám empirická data.

Vám osobně stahování z internetu, často pirátské, nevadí?

Je to ambivaletní. Jestliže tvrdím, že pro mne to není podnikatelský záměr a je nejdůležitější, aby to lidi vnímali, pak si na stahování nemůžu stěžovat. Pokud to vnímají jako předtím, je to vlastně v pořádku, jen za to neplatí. To se zkrátka v životě stává, je to proměnlivé, tak to v lidském životě chodí. Trochu je mi spíše líto jiných tvůrců…

Koho například?

Mám na mysli ty, kteří dříve natáčeli se symfonickým orchestrem a vynikajícími interprety a muzikanty. To se dnes nedá zaplatit. Naše písničkářská sféra degeneruje k jednomu muži s kytarou. Pokud máte zaplatit 10 nebo 20 lidí, to už téměř nejde. Je to podnik odsouzený do velké haly, kde jej můžete udělat jednou za pár let. Nedá se tím živit a dostává na frak i tvorba. Mnoho talentovaných lidí řekne: ´Já bych to moc rád dělal, ale neuživím se tím. Mám rodinu, nemohu přijít domů a říct, dnes mi lidé tleskali, ale manželka na to – my nemáme co jíst, dcerka potřebuje boty…´ Myslím si, že spousta talentovaných lidí se proto živí jinak, dělají software nebo úředníky v bance. Podle mne je to škoda.

Vrátím se k vašemu Českému kalendáři. Je veřejným tajemstvím, že jste musel přehrát na 1100 melodií, které vám zasílali vaši obdivovatelé jako hudbu k baladám. Jak dlouho to trvalo, než jste se jimi ´prokousal´?

Český kalendář vznikal pět let, je to nejšířeji založená moje umělecká aktivita. Zahrnula stovky lidí a na to potřebujete samozřejmě čas. Musím básně napsat a někdo je musí přečíst. Pokud ho osloví, musí složit melodii a poslat mi ji. Já každou poslouchal několikrát, protože si vážím toho, že někdo vzal moji věc a ta ho pohnula k tomu, aby k ní přidal něco ze sebe. A i když se mi na první poslech některá melodie nezdála – musím připustit, že jsem například neměl dobrou náladu, nebo jsem to nepochopil – přehrál jsem ji ještě jednou, abych vyšel vstříc morálnímu požadavku.

Kterému?

Tomu, že když do toho někdo dal hodně, musím učinit totéž.

Jaká kritéria jste si nastavil co se týče výběru interpretů vašich zhudebněných balad?

Vycházel jsem z toho, kdo dle mého názoru nejlépe předá vzkaz ze slov a hudby a obohatí ho o svoji osobnost. Někdy jsou to slavní lidé, jako Vojta Dyk, Jana Kirschner či Bára Basiková. Jsou tam však i zcela neznámí interpreti, třeba pětiletá holčička z Moravy, která nazpívala písničku Pražské jezulátko. Někdy vyzkouším několik lidí na jednu písničku, jindy je to napoprvé bezva – ono se to těžko popisuje.

Je známo, že jste dobře zabezpečený, proto si můžete dovolit tuhle pětiletou záležitost…

Myslíte finančně? Domnívám se, že se to stejně nikdy nezaplatí, i když je Český kalendář na prvním místě v žebříčku. Ale na to si nechci stěžovat, to není tématem mých úvah. Člověk je rád, pokud jeho projekt má ekonomicky hlavu a patu, ale pro mne je tahle věc až třetí nebo čtvrtá v řadě.

Michal Horáček.

Co na tuto aktivitu říká vaše manželka?

Manželka ví, čemu se věnuji. Ona také pracuje, je scénografkou, navrhuje kostýmy a dělá celou výpravu k některým projektům. V televizi poběží seriál z první republiky, kde dělala všechny kostýmy, což znamená tisíce kostýmů. Nedávno měla premiéru v karlínském divadle při muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky, k němuž dělala scénu. Je vytíženější než já – ona musí, je členem týmu a je třeba stihnout práci do premiéry. Kdežto já si vše mohu řídit sám, až mne něco napadne a najdu si na to správnou chvíli, jsem sám sobě šéfem. Já mám větší luxus, vydávám, až si myslím, že je potřeba to vydat. Manželka pracuje tak intenzivně, až je to pro mne k nevíře. Mám pocit, že jsem dost pracovitý, ale výkony, jež dává ona, to je někdy až o strach a o zdraví.

Netrpí touto zaměstnaností vaše malá dcerka Julinka?

Vůbec ne! Ta je první, nejdříve musejí být uspokojené její nároky, teprve potom se dá pracovat. Moje žena pracuje třeba do tří do rána, to už dcerka spí. Samozřejmě já musím být manželce rovnocenným partnerem při výchově dítěte, protože je to poctivé a fér. Kolikrát bych chtěl psát, ale pro mne je prvořadé hrát si s dcerou. Je pro mne nejdůležitější.

Přehodnotil jste vztah k Julince oproti tomu, jaký jste jej měl k prvním dvěma dětem?

Ne. Já vždy silně cítil, že jsou děti na prvním místě. Zejména první roky života jsou nenávratné, co zanedbáte, už se nedá nikdy dohnat. Myslím si, že jsem to takhle vždycky cítil, ale teď jsem důslednější.

Vychováváte děti podle toho, co se ´nosilo´ v rodině?

Asi trochu, ale není to programově. Spíše tak cítím to, co do mne uložili rodiče a prarodiče. Působí to tak mocně, že si to člověk ani neuvědomí. Snažím se zachovávat i drobné rodinné tradice.

Například?

V předvečer narozenin se vždy u nás rodina oslavence vydala průvodem po bytě a bouchala do rendlíků. Říkalo se tomu štandrle a dodržujeme je už jen proto, že se mi líbí a bylo by pěkné, pokud by to v rodině pokračovalo dál. Při každé vhodné příležitosti čteme, to je pro mne nejpodstatnější; aby se člověk usadil pohodlně v knihách, aby věděl, že nakládat s literaturou, vnímat ji a žít obklopen knihami, je nesmírně důležitá stránka života. S úctou se otevírají stránky a hledají se v nich příběhy, o nichž se pak hovoří. Je důležité tohle malého človíčka naučit, protože všechno, co se člověk začne učit až v dospělém věku, je moc těžké.

Vaši předkové byli velmi vzdělaní a významní lidé. Dá se říci, že za to, co jste v životě dokázal, vděčíte svému původu a genům?

Myslím si, že to je nepochybné. Člověk má nějakou výbavu, karty v ruce. Pro mne bylo štěstí, že jsem se narodil v rodině akademicky vzdělaných lidí, kteří byli součástí života českého národa po mnoho generací. Pro to, co dělám, je to výhoda, podobně jako to, že mi vštěpovali lásku ke vzdělání obecně, ke knihám a k učení se cizím jazykům. Vedli mne k tomu, že má smysl vědět, jak funguje zdvořilost a proč je dobré se jí držet. To mně vštípili.

Michal Horáček.

Je vaše jednání a jistá uhlazenost dána přirozeností v rodině, nebo šlechtickými předky?

Tenhle původ bych nepřeceňoval. A nemyslím si, že jde o uhlazenost, ale spíše o vědomí, že svoboda každého člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného. Slušné chování je takové, kterým neomezujeme jiné lidi. To je strašně důležité. Trvat si na svém a vědět, kde je můj prostor, ale zároveň i chápat, že není nekonečný a ani moc velký.

Co nemáte na druhých rád?

Na druhých lidech nemám rád, pokud porušují dohodu.

Co se vám naopak na lidech líbí?

Na lidech se mi líbí to, že je každý člověk jiný. Každý prožije život, o němž by se dal napsat román. Každý! Je bezvadné setkávat se s různými lidmi, podobně jako romány.

Máte do budoucna nějaké přání?

Mám prosté přání, abych já a minimálně lidi kolem mne, každý koho znám, byl zdravý a mohl uskutečňovat co možná nejlíp svůj život, prožil ho plodně, tvůrčím způsobem, ať už vytvoří umělecké dílo, vychová dítě nebo pěstuje brambory. To přeji každému a větší přání snad ani není.