Jak se vaši rodiče ocitli na Chodsku, kde jste se vy narodila?
Než jsem se narodila, tatínek, který pracoval na dráze, dostal místo v Poběžovicích a ubytování v Klenčí. Rodiče se do Klenčí přestěhovali z Plzně, kde od narození žili. Já jsem se v Klenčí narodila a jsem pyšná a hrdá na to, že jsem Chodka.

Stojí ještě váš rodný dům?
Bydleli jsme v nájmu v domě u nádraží, který patřil panu řídícímu Pabianovi. Bydleli jsme nahoře v 1.patře, byly tam tenké zdi a v zimě byly poseté krystalky ledu. Tatínek každý den tahal uhlí ze sklepa a vynášel popel, a když maminka prala, musela dole v prádelně roztopit pod kotlem, aby se jí ohřála voda. Sklep i prádelna byly pro mne tajemné místnosti, ze kterých se dalo vyjít na zahradu utajenými malinkými dveřmi, přilehlá zahrada byla udržovaná jednou paní – Němkou, na kterou jsme my malé děti pokřikovaly – Frau Hartl, Guten Tag. Prolézaly jsme dírami v plotě k okolním sousedům a žádná úroda třešní nebo švestek před námi nebyla v bezpečí.

Jak jste trávila dětství a kam jste chodila do školy?
Základní školu jsem vychodila přímo v Klenčí. My děti jsme se dělily na horejšáky a dolejšáky – to podle toho, z jaké části vesnice jsme byly. Pochopitelně že mezi oběma hordami se vedly války, bitky aj. Já měla to štěstí, že v mojí skupině dolejšáků byl větší díl kluků, takže jsem se naučila chytat míče, střílet prakem, jezdit z kopce na trakaři vlastní výroby a prát se. Občas se nám trakař zastavil až dole o vlakové koleje, jako zázrakem jsem to dětství přežila.ybavilo mě to do života líp než cokoli jiného.

Kdy jste prvně zjistila, že jste hudebně nadaná, a kdo vás učil zpěvu nebo hře na nástroj?
Tatínek jezdil každý den do Poběžovic vlakem a občas ve vlaku jezdil Jaromír Jindřich, který byl ředitelem hudební školy v Domažlicích. Tatínek mu řekl o holčičce, která si u piana brnká písničky, a pan ředitel řekl, ať mě přivede. Poslechl si mne a druhý den jsem byla žákyní. Byl konec května, naskočila jsem do rozjetého prvního ročníku a do konce června jsem vše dohonila. Byla jsem tak malinká, že jsem ještě neuměla psát a zapisovala to za mne maminka. Po několika letech jsem ještě začala chodit na zpěv k paní Boženě Hezké, která mi dala základy pro správnou hlasovou techniku.

Když jste byla malá, čím jste toužila se v dospělosti stát? Shodovalo se vaše přání s vaší hudební profesí?
Už od malička jsem tak nějak počítala s tím, že půjdu studovat hudbu. Nikdy jsem neprotestovala, když mi maminka řekla, ať jdu hrát na piano. Tatínek krásně zpíval a hrál doma na kytaru, nebyla televize, mobily, počítačové hry, jezdili jsme do Domažlic na každý koncert, který se tam konal, tou hudbou jsem žila. Mezi ostatními dětmi jsem se dost vymykala, musela jsem na zavolání maminky nechat venku hraní a jít domů cvičit. Navíc jsem byla zrzavá, občas se mi děti posmívaly. Když jsem se dostala do Plzně na konzervatoř, najednou bylo všechno jinak. Kdo něco uměl, byl frajer a vše ostatní bylo fuk.

Jakou hračku, zvířátko či knihu jste měla jako dítě ráda?
Zvířátka jsem měla ráda všechna – a mám pořád. Jsem schopná jet z Prahy na otočku na chalupu jen proto, abych nasypala toulavým kočičkám krmení. Strašně ráda jsem byla jako dítě nemocná, protože maminka sešla dolů k řídícím a poprosila je o půjčení nějaké knížky. Co bylo doma, to už jsem měla 20x přečtené. Přinesla nové knihy a já četla, až jsem měla červené oči. Když už jsem toho musela nechat, až všichni usnuli, četla jsem při baterce pod peřinou. Hračku – ve třech letech jsem dostala od Ježíška malého medvídka, kterého mi pokřtil biskup církve československé na jméno Michael, lil mu na hlavičku svěcenou vodu a mám na něj vystavený křestní list. Už skoro nemá chloupky, šel se mnou celým životem a nikomu bych ho nedala. Ví všechna moje trápení i radosti, moc mi pomáhal. Spala jsem s ním až do dospělosti a vůbec se za to nestydím. Když si moje vnoučátka berou svoje plyšáky na chalupu, tak se jim nesměji, já to měla také tak.

Co vás jako děvčátko, dívku a mladou ženu nejvíce bavilo?
Mám moc ráda ruční práce. Svoji první šálu jsem si upletla v 7 letech ze zbytků vln, které mi dala maminka. Jedna byla tlustá, druhá tenká, třetí melírovaná, šála podle toho vypadala. Každý kousek jiný. Nedávno jsem si takovou šálu upletla znovu, schválně jsem si vybírala různorodé vlny a šála je naprosto luxusní.

Co dělali vaši rodiče, kolik máte sourozenců?
Můj tatínek kromě práce u dráhy krásně maloval, skládal písně a jako vystudovaný stavař měl dobré nápady při jakékoliv úpravě bytu či domu. Maminka v Plzni prodávala v nejlepším obchodě s látkami, po mém narození zůstala doma a věnovala se mé výchově. Měla jsem starší sestru Věrušku, která už nežije.

Jste ještě ve styku s nějakými spolužáky ze základní školy?
Ano, s pár lidmi jsem ve styku. Takovém, že si napíšeme k Vánocům nebo se o prázdninách navštívíme. A pokud mám čas, přijedu na sraz po x letech. Jen mi tato setkání připomínají můj věk.

Zažila jste nějaké zlé chvíle v životě, které byste nejraději vymazala z paměti?
Ano. Moc těžké bylo, když jsem měla koncert v Národním domě na náměstí Míru v Praze s Pavlem Bobkem a zavolali mi, že mi umřel tatínek. Řekla jsem to Pavlovi až po koncertu a následně se složila. Pak jsem řídila na Moravu na koncert Hany Zagorové a zase mi zavolali, že mi umřela sestra. Musela jsem zastavit a nebyla jsem schopna jet. Pak jsem koncert těžce odehrála. Do třetice – 1.září byl začátek školního roku, já musela být u tvoření rozvrhů a do toho mi zavolali, že měla maminka záchvat mrtvice. Musela jsem být ve škole, až to vše skončilo, jela jsem za ní do Domažlic a už jsem ji našla ve vysoké horečce a v komatu. Když mi umřel manžel 21.srpna v roce 2006, musela jsem zařídit pohřeb, odstartovat na konzervatoři začátek školního roku a přestěhovat se do nového bytu. To všechno byly moc zlé chvíle.

Studovala jste hru na klavír. Jak jste se dostala ke zpívání?
Na Konzervatoři v Plzni, kde jsem hru na klavír studovala, jsme měli studentskou kapelu. Jednou, když jsme ve studiu míchali písničku, dostala jsem nabídku na místo sólistky v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Ačkoliv jsem již měla umístěnku do školy ve Zbirohu jako učitelka klavíru, přijala jsem. Po dvou letech působení ve sboru mi zavolala kamarádka, abych ji doprovodila na konkurz k Nadě Urbánkové, která byla tehdy Zlatou slavicí. Donutili mne také zazpívat a okamžitě mě přijali. S Naďou jsem zažila krásný rok. Sedm měsíců jsem zpívala s Josefem Laufrem a pak v dívčím vokálním triu Bezinky, jehož členkou jsem byla deset let.

Léta jste zpívala i s Karlem Gottem. Jak jste se k němu dostala?
Jednou jsme zpívaly s Bezinkami v Karlínském divadle a šla kolem mne Jitka Zelenková. Dala mi do ruky lístek s telefonním číslem a řekla mi: „Jestli chceš zpívat s Gottem, zavolej Štajdlovi." Byla to obrovská nabídka, ale protože jsem už měla rodinu, musela jsem hodně přemýšlet, zda to zvládnu skloubit dohromady. Nakonec jsem se odhodlala a zavolala. S Karlem Gottem jsem zpívala devět let a procestovala kus světa. Vždycky jsem se ráda vracela domů. Když jsem znovu viděla Prahu nebo Chodsko, všechno se ve mne sevřelo nesmírnou radostí, že jsem zpátky doma.

Zpívání na veřejnosti jste už pověsila na hřebík. Proč?
Na sedmdesátinách Petra Rezka, což bylo před čtyřmi lety, jsem zazpívala naposled. Myslím, že každý člověk má vědět, kdy má skončit. Je krásné dívat se, když to dělají půvabné mladé dívky, ale je tragédie sledovat sedmdesátiletou zpěvačku, jak se kroutí na jevišti. Já se nyní věnuji pouze učení a mohu to dělat pořádně, což mě zcela naplňuje.

Jste vedoucí katedry populárního zpěvu na Pražské státní konzervatoři. V Domažlicích jste založila soukromou hudební školu. Proč zrovna tady?
Chtěla jsem to Chodsku vrátit. Sama jsem získala hudební vzdělání v hudební škole v Domažlicích. Tento kraj je velice zpěvavý a děti jsou tu velmi talentované.

Na Chodsku jste si pořídila chalupu a říká se o vás, že jste ji opravila vlastníma rukama?
Na Chodsku jsem se vždy cítila velice šťastná. Protože místo na setkávání s rodiči bylo právě na Chodsku a moje vlastní rodina se stále rozrůstala, chtěla jsem si zde pořídit něco svého. Vyhlédla jsem si chalupu, která byla deset let neobydlená. Pán, který ji jakž takž udržoval, mi řekl, že má pět dětí a že ji chce pro ně. Byla mi ale asi souzená. Jednou, když jsme ve Kdyni hráli s Pavlem Bobkem, jsme si udělali výlet a jeli se na chalupu podívat. Kolemjdoucí mi řekl, že majitel zemřel, děti ji nechtějí a že se prodává. Okamžitě jsem ji koupila. Přestavovala jsem ji téměř dvacet let. Já pomohla jí a ona zase mně. Do třiceti let jsem trpěla ukrutnými bolestmi zad. Jakmile jsem začala tvrdě fyzicky pracovat, zpevnil se mi svalový krunýř kolem páteře a bylo po bolesti. Chalupu jsme opravovali po částech. Spolu s panem Matějem Mlezivou jsme zde bourali, zdili, betonovali, kopali.

Co nyní chystáte ve svém profesním životě?
Na konzervatoři pořád učím a vedu oddělení pop music. Viděla jsem v TV medailonek Jeana Maraise. Začal malovat v 75 letech a maloval moc krásně. Mám plno plánů. Chtěla bych udělat pár mozaiek, namalovat pár obrazů, vím už, jak by měl vypadat dům, který bych chtěla postavit. Chtěla bych vysázet park. Co z toho se mi podaří uskutečnit, uvidím.

Na co jste ve svém životě nejvíce pyšná?
Pyšný by měl být člověk na něco, co sám dokázal. Že mám hodné a nadané děti, 7 krásných a chytrých vnoučat, skvělou práci a milujícího manžela, to je požehnání. Že mám kde bydlet, co jíst, to je štěstí. Pyšná jsem na to, že mi neutekla doba počítačů. Začala jsem se učit zacházet s počítačem až po padesátce, jsem fascinována internetem, umím stáhnout karaoke na jakoukoliv píseň, žáci mne naučili píseň zvýšit nebo snížit, umím vystřihnout z písně určitý úsek, poslat přes úschovnu cokoliv. Usnadnilo mi to hodně život. Skenuji denně mraky not, které mi zabíraly celé stěny. Když potřebuji nějaký recept na vaření, na internetu ho najdu. Zvládám internetové bankovnictví. Když mi klekly dvě tiskárny a experti řekli, že už nebudou fungovat, obě jsem oživila. Tak na to jsem hrdá.