Už zítra vystoupí v domažlickém letním kině legendární Katapult. Jeho frontman Olda Říha totiž slaví kulatých padesát let vystupování na české rockové scéně a Domažlice jsou jednou ze zastávek turné nazvaného 50 let hraju rock! (1963 – 2013). V pondělí navíc v letním kině budete moci zhlédnout dokumentární film o Říhově životě nazvaný Rock života. Při této příležitosti vám přinášíme rozhovor s Oldou Říhou.

Říkáte, že si pamatujete všechna místa, kde jste hrál. Jaké vzpomínky máte v hlavě na Domažlice?
Při vyslovení slova Domažlice můžu bez nějakého podlejzání fanouškům říct, že jde o jedno z mých velmi oblíbených míst. Jsem zároveň i milovník přírody a Český les mě hodně oslovuje a vůbec celý západ – Domažlice, Klatovy, až někam na jih, to je moje láska. Je příjemný rozdíl hrát v ostravské aglomeraci a vzápětí přijet do Českého lesa do lůna Chodů. Už někdy kolem roku 1965 jsme často hráli v Mrákově a okolí na tancovačkách. Velmi dobře si také pamatuji sérii koncertů v Domažlicích v tehdejších kasárnách, kde byl vojenský kulturák. Hrát na půdě armády nás fakt bavilo. Když jsme vojákům hráli vojína XY, tak to byla úplná hymna a málem z toho byla revoluce. U sokolovny jsme také jednou odehráli velký dvojkoncert Olympic-Katapult. Navíc od vás pochází náš basák Andy Budka, takže Domažlice považuji za jedno z rodišť Katapultu.

Napadlo vás, když jste jako mladík začínal hrát rokenrol, že budete i po půl století zdravit fanoušky z pódia?
O mně je známo, že jsem začínal v 15 letech, to se psal rok 1963, a mým přáním bylo hrát svůj milovaný rokenrol a vůbec nic jiného mě nenapadalo. Moje touha a láska k muzice přebíjela veškeré plány do budoucnosti. Věnoval jsem se rokenrolu téměř deset let amatérsky při své práci a teprve v roce 1972 jsem se stal profesionálem. Šel jsem do Prahy hrát do kapely Františka Ringo Čecha, kde jsem obdržel vysokou školu rokenrolu. Pak už rovnou nastoupil Katapult. A pořád mě nic nenapadalo, Byli jsme šťastní, že dokážeme hrát rokenrol přes všechny překážky a politické peripetie. Možná mi to čtenáři nebudou věřit, ale mně asi až někdy v padesáti letech začalo docházet, jaký úžasný život žiju. Všiml jsem si, že Rolling Stones nebo Chuck Berry hrají i v daleko pokročilejším věku a začal jsem tušit, že pokud budu mít štěstí, bude mi umožněno hrát, jak prohlásil Dědek, 'až do penálu'. Nejkrásnější je, když děláte něco, co máte rád, a osud vám to vrátí, což mně vrátil bohatě několikrát. Každý ví, že všichni moji souputníci jsou už někde v nebeských branách, a moje cesta do pekla se ještě pořád odkládá.

Měl jste někdy chuť s hraním praštit?
To je každý druhý den! Zvláště poslední rok dva, ale i v mládí. Rokenrol není jen o tom hrát dvě hodiny na jevišti, je to práce na dvacet hodin denně, pořád něco řešíte. Ale ta muzika za to nemůže a já přece neopustím rokenrol, který je mým životem, jen proto, že mě někdo štve. Všechno stojí za to, když můžu večer hrát. Obětoval jsem té muzice všechno, ale není to oběť.

Šňůru hudebních filmů v domažlickém kině odstartuje dokument Rock života. Co říkáte na nečekaný úspěch, který film měl?
U mě se ten film setkal s velkým osobním nadšením a řekl bych i satisfakcí. Kdy mi režisér Honza Gogola mladší, který je znalec Katapultu, nabídl natáčení, byl jsem skeptický a myslel jsem, že se nebudu cítit dobře. Ale zjistil jsem, že to umí, a nakonec jsem se těšil, že uvidím ten jeho pohled zvenčí. Když jsem viděl ten neuvěřitelný ohlas diváků na premiéře v Jihlavě, měl jsem pocit, že se povedlo něco úžasného. Když se uvolnily práva poté, co film odvysílala HBO, šel Rock života do kin a dodnes mi na něj chodí ohlasy. I DVD se furt úspěšně prodává a můžu za to chválit Honzu Gogolu, který má tolik srdce a intuice a natočil takový překrásný biják.

V čem se dnes liší vaše koncerty a publikum od doby před třiceti nebo čtyřiceti lety?
Na to jsou dva pohledy. Pohled z jeviště dolů se teď liší tím, že díky té dlouhé uplynulé době na nás nyní chodí celé rodiny s dětmi. Je z nás taková rodinná kapela jako třeba Status Quo v Anglii, kteří hrají snad ještě déle než my. Vidíme na koncertech třígenerační publikům, a nekecám, otcové mají prostě na zádech děti nebo i vnoučata, vedle nich stojí dámy, babičky i mladý holky, a to je úžasný pohled.
Druhý pohled je pak zespodu nahoru na nás. Katapult se teď liší samozřejmě zásadně. Jsme současná kapela z roku 2013, hrajeme moderně, s velkým nasazením a především s obrovskými emocemi. Přirovnal bych to k Rolling Stones, kteří tvrdí že nehrají instrumentální hudbu, ale intuitivní. A nejdůležitější jsou emoce. Emoce, emoce, emoce a příběhy ze života lidí. Naše koncerty jsou nadoraz, trvají více než dvě a půl hodiny. Jestli si to můžu dovolit takhle říct, myslím si, že jsme hrdá kapela, která se pyšní tím, že hraje s tak silným důrazem jako všechny kapely mého ražení – stouni, AC/DC, ZZ Top, Status Quo. Mohu si troufnout říct, že tlačíme na pilu stejným způsobem. A je to proto, že nás to děsně baví.