Jakoby od jednoho umění ke druhému zavedla životní cesta 68letého Karla Maříka z Mrákova. Někdejší sólista Chodského souboru Mrákov a člen sboru operety Divadla J. K. Tyla v Plzni se ze zpěváka stal v poslední době podobně úspěšným malířem. Svá díla představil při srazu mrákovských rodáků.

„Nabízeli mi, abych vystavoval v Plzni, ale termín byl stejný, takže jsem se rozhodl pro obec, kde žiji,“ vysvětlil Deníku domažlický rodák Mařík, syn hostinského U Štiky a ze strany maminky vnuk vyhlášeného městského zahradníka Ludvíka, který založil Hanův park.

„Vystavuji tu 58 obrazů zarámovaných, další si mohou návštěvníci prohlédnout jen tak. Vybíral jsem je z delšího období a bylo to těžké,“ říká.

Malování se více věnuje přes 10 let, intenzivně pak poslední 2 roky. Už prý na sobě vypozoroval, jak se jeho vkus mění. „Některé obrazy, které jsem vystavoval v minulosti, už bych pro mrákovskou výstavu nevybral,“ tvrdí Mařík.

Jeho očima se mohli mrákovští rodáci i přátelé této obce podívat nejen po blízkém okolí, ale třeba i na Šumavu a další místa republiky.

Malování ho nechytilo až v posledním desetiletí. To jen pro ně našel dostatečný prostor. V době, kdy chodil na domažlickou stavební průmyslovku, navštívil se zájmem opakovaně akademického malíře Františka Michla, absolvoval i soukromé hodiny u místního učitele výtvarné výchovy Hacha.

V Mrákově byly k vidění také obrazy malované tužkou.

„Tužka, to je tak pro skicování v přírodě, ale olej je olej. Zato akvarel je těžký, protože když malujete venku a sáhnete do obrazu špatnou barvou, můžete ho zahodit a začít znovu,“ podotýká s tím, že s olejem si pak doma může ještě pohrát a obrazy také více září.

Jeho díla těší oči milovníků realistického ztvárnění světa, neboť ukazují životní prostor tak, jak ho vidí i ostatní.

„Těší mne, když lidé přicházejí a poznávají na obrazech jednotlivá místa. Říkají: Jé – tady jsme byli, tenhle potok – kolem jsme šli,“ vypráví Mařík a v očích se mu objeví stejné lišácké záblesky jako v dobách, kdy těšil z pódia nádherným hlasem posluchače.