Pražský fotograf Jiří Hanzl, který má chalupu na Staré Huti u Pasečnice, minulý týden prezentoval na uměleckém sympoziu v Lomečku svá fotografická alba, jež vytvořil jako filmový fotograf při natáčení mnoha českých i zahraničních filmů.

Hanzl začal první černobílé snímky sám vyrábět v patnácti letech. Dnes je mu šedesát jedna a jako fotograf pracoval při natáčení filmů jako Tmavomodrý svět, Vratné lahve, Hlídač č. 47, ale zejména při množství zahraničních produkcí v Německu, Francii, Hong Kongu i USA – například na hollywoodské fantasy Van Helsing či naposledy na leteckém válečném filmu Red Tails.

Vzpomenete na první fotografii, která vás poznamenala?
To bylo asi na devítiletce. Táta fotil, já chtěl spíš čutat fotbal a celkem slušně jsem běhal. Pamatuji, že když jsem byl malý, potřeboval jsem mít fotku na legitku do fotbalového oddílu. Táta říkal, že nemá čas, a tak mě vyfotil listonoš, který k nám chodil a trochu se věnoval focení. Vidím to jako dnes. Postavil mě, bloňdáka s odstátýma ušima a dvěma hlodákama, k tmavému plotu, sluníčko na mě naplno pálilo a on mě vyfotil. Na fotce potom samozřejmě byl jen tmavý plot a já jako velký světlý flek s dvěma tmavýma tečkama místo očí. Řekl jsem si, že když takhle lidi fotí a myslí si, že se tím můžou živit, tak to můžu zvládnout taky. Dostal jsem ruský fotoaparát Lubitel a začal jsem fotit.

Jak jste se ze všech fotografických disciplín dostal zrovna k nepříliš obvyklé filmové fotografii?
Moji matku hodně zajímal film, knihy o filmech a filmových hvězdách, takže to možná bylo už v genech. A taky jsem se chtěl dostat k lidem. Na fotkách, na které jsem se díval, vždycky museli být lidé, i kdyby jen človíček malinký jako blecha. Jinak tu fotku necítím, neosloví mě. Dostal jsem se do svazu, začal fotit v zoologických zahradách, děti a podobně. Nakonec jsem se nachomýtl k jednomu většímu filmu a bylo to.

Jaký byl váš první  film?
Byl to německý dobový film  z patnáctého století.

Byl jste na prvním natáčení nervózní?
Ne, vůbec ne. Já se na každé natáčení vždy těším, pro mě je to vždy nádherný zážitek. Já vlastně chodím za zábavou a lidé mi za to dávají peníze.

Je nějaké natáčení, které vám zvlášť utkvělo v paměti?
Na každém filmu je něco zajímavého. Při jednom natáčení jsem potkal takovou známou babičku a řekli mi, že je to Jacqueline Bisset, ta kráska z Muže z Acapulca. Užil jsem si legraci s Peterem O'Toolem, když křepčil v ženských šatech, mám prostě spoustu zážitků. A i když jde o hvězdy jako pan George Lucas nebo Nastassja Kinski, jsou to stejní obyčejní lidé jako já nebo vy. Tak se na ně dívám a tak je taky fotím. Když se  k nim chovám slušně, tak oni ke mně taky. Druhý den jim donesu jejich fotku a oni mají radost.

Kolik snímků v průběhu natáčení přibližně uděláte?
Když natáčíme film třeba dva měsíce, nafotím kolem padesáti tisíc fotografií. Z těch se pak vyselektuje asi deset  hlavních a je to.

Dříve byla filmová fotografie jedním z mála prostředků, jak propagovat film. Ukazovaly herce v jejich rolích, plakáty u českých kin doplňovaly černobílé fotosky. Má tradiční filmová fotografie v dnešní době ještě nějakou váhu?
Nemá už skoro žádnou. Ještě než je film dotočený, jsou filmové záběry a všelijak vypadající snímky okamžitě na Facebooku a všude možně, prostě se rozhazují a myslím si, že lidé si jich moc neváží. V Lomečku jsem prezentoval alba filmových fotografií, abych lidem připomenul, že alba s fotografiemi našich babiček jsou tím rodinným zlatem, které každý ochraňoval jako to nejdůležitější, například když přišla povodeň. Lidé dnes zapomínají, jak jsou rodinná alba důležitá, mají snímky jenom na cédéčku nebo v počítači, a když se jim to sesype, zjistí, že mají doma pět dětí a nemají jedinou jejich fotografii z doby, když byly ještě malé.

Při focení filmu jste určitě hodně cestoval…
Procestoval jsem všechno, skoro celý svět. Ale někdy je to takové zvláštní, že někam přiletíte a už ani nevíte, jestli jste v Kapském Městě nebo jinde, bleskově fotíte šestnáct nebo dvacet hodin, pak nasednete do letadla a šup někam jinam.

Děláte tedy na mnoha zahraničních produkcích.
Jo, pracuji hodně s cizinci. Tady u nás je to totiž bohužel tak, že  vám řeknou: „My máme digitální foťák, my si to uděláme sami." Je jim prostě líto utrácet peníze za fotografa. A pak za mnou choděj, že ta fotka je taková nějaká chlupatá nebo co a jestli s tím nejde něco udělat. Já říkám, že jde – třeba nafotit to znovu. Navíc se stává, že ti mladí někam přijdou jménem mým nebo mých kolegů a řeknou, že já to dělat nebudu a že oni to udělají za polovic. Takhle by to být nemělo.

Vaše fotografie často vidí opravdu velké množství lidí – na plakátech, v časopisech. Jaký z toho máte pocit? Vědět, že mnoha lidem visí filmový plakát s vaší fotografií na zdi?
Ze začátku, když jsem chodil jsem do Žižkovského fotoklubu, kde člověk mohl v sedmdesátých letech potkat třeba i pana Sudka, což bylo skvělé, to bylo tak, že jsem si řekl, že bych chtěl alespoň jednu pidifotečku někam dozadu do časopisu. Později jsem si řekl, že by bylo fajn mít i nějakou fotografii v časopisu Cinema. Pak zase, že bych ji chtěl mít i na titulce, potom jsem chtěl mít i velký snímek v nějakém tom hollywoodském časopisu.  No a najednou za ty roky koukám, že už se mi to všechno splnilo. Tak si člověk říká – co dál?

A co budete dělat dál?
Asi si tady v chaloupce budu žít jako spokojený důchodce, chovat kozy a bavit se zemědělstvím. Fotit budu samozřejmě dál, teď jsem třeba byl u sedláka na Pasečnici fotit krásná jednodenní selátka. To mě koneckonců taky baví.