Svá díla desítky let schraňovala doma, skrytá před zraky sousedů.

Až o letošní meclovské pouti se nechala přemluvit a ukázala je poprvé veřejnosti. A právě na výstavě jsme si s Janou Sekerákovou povídali.

„Narodila jsem se na Berounsku, mým rodištěm je malá vesnička Hvozdec u Hořovic. Ale teď už jedenačtyřicet let patřím sem, do Meclova,“ říká amatérská malířka.

První obraz namalovala ve svých 20 letech, intenzivněji se malování věnuje až od roku 1981.

„Pracovala jsem nejprve v mateřské škole, ale znáte to. Chtěli jsme si postavit domek a peněz bylo potřeba. Změnila jsem proto v roce 1974 zaměstnání, šla jsem krmit dobytek do JZD,“ říká.

Rodina její malování schvaluje. „Moje rodina mi malování schvaluje, musím říct, že manžel mi vždycky fandil,“ říká Sekeráková a pohlíží na olejomalby, které vytvořila už před lety v rodném kraji.

Nutno říct, že její kresby na tenkém papíře – pauzáku i ´oleje´ jsou určitým dokladem historických změn. Řada kdysi nakreslených objektů a krajin dnes vypadá úplně jinak.

„Seznámila jsem se již před časem s domažlickou malířkou Janou Hruškovou. Její dílo se mi líbí a mám alespoň možnost poklábosit si s ní o životě i o malování,“ prozrazuje Sekeráková.

„Jana mi řekla: Nenechávej to jen tak ležet. Dodala mi odvahu, proto jsem svolila k první výstavě,“ dodává.

Právě scény z Domažlic a vůbec z celého našeho regionu je možné najít na řadě jejích kreseb. Tu Branka, tam výjevy z domažlického historického náměstí.

„Pro svoji výstavu jsem vybrala 34 perokreseb a osm olejů. Dva z nich jsem si musela vypůjčit od lidí, kteří je ode mne dostali. Například tenhle dům je Jaroslava Hány z Meclova, darovala jsem mu ho k 60. narozeninám. Tyhle slunečnice má ode mne Marie Pouchová,“ vysvětluje malířka s tím, že toho, co vytvořila, je daleko více.

Kde svá díla skladuje? Má je doma na stěnách? „To opravdu ne. Mám je v deskách, základ na pauzáku, pro tuto výstavu mi je naskenovali v tiskárně. Kdybych vše měla dát na zeď, ani by se mi to tam nevešlo,“ vysvětluje.

Paní Sekeráková si prošla nezáviděníhodným obdobím.

„Před dvanácti lety jsem ochrnula na nohy. Prošla jsem si nepěknými dny, kdy jsem nevěděla, zda nezůstanu do smrti na vozíku. Pak mě v dali dohromady v lázních Jáchymov. Jsem jim za to dodnes vděčná, že mohu chodit. Byla jsem tam čtyři neděle, ale bylo jasné, že na chození do zaměstnání už to nebude. Tak jsem se rozptylovala malováním. Dává mi vnitřní sílu a mám z něj potěšení,“ zakončuje Sekeráková.