Do babylonského autokempu, kde je již tradičně organizační centrum této akce, se už během pátečního odpoledne začali sjíždět první účastníci. Jedním z nich byl Libor Marčík z Jinočan, který přivezl nejstarší stroj celého startovního pole, motocykl dnes zcela neznámé značky Rösler a Jauernig vyrobený v roce 1904 v Ústí nad Labem.

Na první pohled jeho motocykl s řemenovým pohonem zadního kola a s pedály vypadá ošuntěle, protože jej pan Marčík ponechal v původním, nálezovém stavu, ovšem po mechanické stránce funguje bezvadně, což potvrdilo zajímavé vyprávění tohoto známého motocyklového cestovatele a autora odborně velmi fundovaných publikací věnovaných historii výroby motocyklů na našem území.
„Loni jsem byl s tímto strojem pod Matterhornem ve Švýcarsku," překvapil zvědavce, kteří se jej zeptali, zda si troufá absolvovat celou více než sedmdesátikilometrovou trasu domažlické veteránské jízdy.

„Pak jsem jel přes Itálii až do Francie, do muzea v Moulhouse, podívat se na ´bugatky´. Cesta trvala 18 dní. Projel jsem asi čtyři až pět průsmyků ve výšce nad 2000 metrů, ale to už byl opravdu ´záhul´. Tam bylo třeba 12 kilometrů dlouhé stoupání. Tak po dvou kilometrech se to ´uvaří´, člověk si musí dát pauzu, pak jet zase asi dva kilometry a znovu odpočívat. Jinak to nejde," dal se Libor Marčík do vyprávění.

„Rok předtím jsme byli s cestovatelem Petrem Hošťálkem v Paříži. Petr jel na ´lau-rince´ (na stroji české značky Laurin a Klement, pozn. autora) z roku 1901, kterou dodělal asi dva dny předtím. Abych to upřesnil", pokračoval Marčík, „do Paříže jsme se nechali odvézt autem a odtud jsme jeli přes Alpy do Vídně. Tam jsme to ´zabalili´, naložili jsme všechno zase do auta a jeli jsme domů. Samozřejmě, že jsme museli cestou ledacos opravovat, ale s tím už člověk počítá. Naštěstí jsou tyhle stroje celkem jednoduché."
Protože do posledních dnů před odjezdem nebylo jisté, zda jeho cestovatelský kolega Hošťálek dokončí přípravu svého stroje, měl Libor Marčík připravenu i náhradní variantu své cesty.

„Pak bych byl jel sám a do Paříže bych se byl dopravil autobusem. Říkal jsem si, že motor bych dal do batohu a v autobusu jsem už měl rezervované místo pro jízdní kolo, takže zbytek motorky bych byl dal jako jízdní kolo do zavazadlového prostoru. Když se ještě sundá nádrž, aby to nesmrdělo po benzínu, tak ono to vlastně jako kolo vypadá," ukázal Marčík na svůj stroj, na němž je na první pohled patrné, že má opravdu základ v bicyklu.

„Mám na něm najeto už asi 15 tisíc kilometrů, protože ještě předtím jsme s Petrem Hošťálkem jeli z Prahy do rakouských Alp na Grossglockner. On ale vzal novějšího ´ba-voráka´, já tohle a asi každých 100 kilometrů jsme se střídali. Měli jsme pěkný výlet," uzavřel stručné líčení svých zážitků z ´cest za hranice všedních dnů´ Libor Marčík.

On i jeho stroj zvládli domažlickou veteránskou jízdu bez problémů, stejně jako téměř všichni ostatní účastníci. Body získané při plnění několika úkolů na trati pak rozhodly o tom, kdo si domů odveze chodské čakany a další ceny.

Mimořádně se letos dařilo jezdcům z Domažlicka. Absolutním vítězem mezi všemi motocyklisty se stal Petr Sauer ze Kdyně na stroji ČZ 175 z roku 1938. Nejúspěšnější mezi všemi řidiči automobilů byl jeho bratr Miroslav Sauer s vojenským vozem Dodge z roku 1955. Své kategorie pak vyhráli kdyňský Dušan Schweiner na motocyklu Ariel 1000 z roku 1937, Marek Weber z Domažlic na 62 let staré Jawě 500 OHC a kdyňští hasiči se svou ´laurinkou´ vyrobenou v roce 1925.

Autor článku: Jan Pek