Vystoupení předního českého jazzového, bluesového, jazz-rockového a art-rockového kytaristy a skladatele Luboše Andršta na Bohemia Jazz Festu v Domažlicích bylo bezpochyby zlatým hřebem celého programu. Andršt v roce 1969 založil svou první profesionální skupinu Blues Company a v současnosti vystupuje se svými kapelami Luboš Andršt Group, Blues Band Luboše Andršta, Framus Five a trio Prokop, Andršt, Hrubý.

Jak jste se dostal k muzice?
Šlo to samo od sebe. Nikdy jsem se hudbu neučil, nechtěl jsem být muzikantem, ani mě nenapadlo, že bych se tím třeba živil. Ale zjistil jsem, že hraju skoro pořád a že i lidé o mě mají zájem, a tak mi došlo, že bych asi měl být hudebníkem. Nehledal jsem muziku, ona si mě našla sama.

Čím vás uchvátil zrovna jazz a blues?
Myslím, že je to nějakým vnitřním cítěním, které v sobě každý má a které je už předem dané. Mám navíc takový názor, že prostě sloužím hudbě a dostal jsem od nějakého strážného anděla za úkol být tady, v České republice, a hrát tady blues a jazz. Takže ho hraji. Kdybych měl hrát v Americe, narodím se v Americe. Beru to v tomhle směru hodně osudově. A o ten žánr se tady někdo starat musí a myslím, že to prostě zbylo na mě. Nikdo jiný se do toho neopřel tak jako já, a proto se tu práci snažím dělat co nejlépe. Myslím, že jsem talent dostal právě kvůli tomu a možná kdybych tu práci nedělal, tak bych o talent zase přišel.

Jak dlouho již hrajete?
Profesionálně hraji už od roku 1969, takže to už je těch jednačtyřicet let, ale na kytaru jsem hrál vlastně už od třinácti let, takže když to ještě pár let vydržím, bude to kulatých padesát.

Hrát za minulého režimu jazz nebo blues asi nebylo zrovna jednoduché…
Ano, a to byl právě ten můj úkol. Kdyby to bylo jednoduché, tak to nemá cenu. Vždy je cennější to, co je těžké a musí se kvůli tomu překonávat nějaké překážky.

Jaké překážky jste měl v cestě?
Těch bylo mnoho. Zaprvé tady u nás nebyly hudební nástroje, které jsme potřebovali. Hráli jsme na všelijaké příšerné nástroje, neměli jsme dostatek informací, nemohli jsme se dostat k žádným nahrávkám nebo dokonce notám. Ta hudba se tady neučila, nikdo ty žánry ani hrát neuměl, takže nebylo koho se zeptat, jak na to.

A pak tu určitě byly i politické překážky…
Samozřejmě. Ta moje hudba prostě byla západní, americká, imperialistická kultura, která sem nepatří. Byl jsem mockrát zakázaný, sebrali mně takzvaně papíry a nemohl jsem hrát. Nesměl jsem vystupovat i celý jeden rok, a protože jsem tím pádem neměl ani žádné výdělky, tak mi nakonec jako neplatiči vypnuli i telefon a elektriku.

Hrál jste se spoustou zajímavých lidí. Je nějaké vystoupení, na které nikdy nezapomenete?
Těch by bylo asi víc. Je spousta skvělých muzikantů, se kterými jsem hrál, a pak jsou takové superhvězdy, jako B.B.King, což je asi nejznámější hráč, se který jsem se setkal. Ale mezi největší zážitky patřilo třeba to, jak jsem hrál s Johnem McLaughlinem v šatně. On hrál na piáno, já na kytaru a hráli jsme jeho skladby.

Jak vidíte současnou bluesovou scénu? Objevují se nějaké nadějné talenty?
Talenty se rodí v každé generaci, jde o to, jestli a jak ho využijí. Buď se člověk orientuje na muziku nebo na prachy. Jsou muzikanti, kteří hrajou lehkou zábavnou muziku pro lidi a jsou také ti, kteří hrozně rádi hrají pro kritiku. Vymýšlí všelijaké nemožné věci a snaží se prosadit jako originální a avantgardní. A pak jsou také muzikanti, kteří se věnují jenom hudbě samotné a tím pádem oslňují zase pouze jiné muzikanty. Do téhle kategorie bohužel trochu patřím asi i já. Ale nějaké posluchače přeci jenom ještě mám. Dokud mě někdo poslouchá, tak se nemohu soustředit jenom sám na sebe.

V jazzu i blues hraje důležitou roli improvizace. Improvizujete hodně?
Ano, na tom jsou ty žánry koneckonců založené. Ale je třeba si uvědomit, že improvizace není něco, co bez přípravy vysypete jen tak z hlavy. I na improvizaci musí být člověk připravený. Musí ovládat nástroj, mít vše promyšlené v hlavě, ještě než to zahraje, a vkládat do toho všechnu svou zkušenost. Když učím improvizaci a někomu z těch kluků to nejde, vždycky jim říkám, že nejhorších je vždy jen těch prvních dvacet let. Pak už to jde lépe.