Výstava jejích velkoformátových fotografií byla zahájena v Caffé Enzzo na domažlickém náměstí. potrvá do 31. ledna.
Jak dlouho se fotografování věnujete?
Fotky a foťák mě fascinovaly od malička, ale fotit tak nějak koukatelně pro jiné, jsem začala asi tak před dvěma lety. Před třemi roky jsem si udělala jen základní kurz fotografování se zrcadlovkou a pak to mělo vcelku velký spád, první rok jsem fotila a fotila, zkoušela a zkoušela, občas dala fotku na facebook a ono se to líbilo … Lidé začali psát, zda bych je nevyfotila, a prostě tak nějak vzniklo, že mám již dva roky ateliér v Domažlicích a fotím jako profesionální fotografka. Vše bylo nenásilné a postupně gradující, ale moc jsem si přála po 17 letech v pojišťovnictví dělat ještě k tomu něco tvořivého a naplňujícího a pro mě smysluplného. Sen se stal skutečností, za což jsem nevýslovně vděčná i člověku, který tohle vše se mnou prožívá – manželovi Petrovi.
Používáte při své tvorbě nějakou techniku, které se držíte?
Víte, já jsem nikdy fotografii nestudovala, mám jen gymnázium, moc toho o technice nevím, já fotím vždy na základě momentální situace, momentálního nápadu, nemám nic promyšleno úplně a naprosto přesně, je to dílo neopakovatelného okamžiku… Vše nechávám, jak to přijde a plyne z toho, jak to momentálně vidím a cítím – u lidí, v přírodě, každou situaci takto vnímám.
Stále se učím, zkouším, dělám chyby, raduji se… je to moje cesta, moje prohry a na druhé straně krásná vítězství!!! Nemám žádné vzory ve fotografování, buď se mi fotka líbí nebo ne a nezáleží na tom, kdo ji vyfotil, nesleduji tvorbu jiných, abych je kopírovala, nehodnotím, protože každý má svoje vidění světa, fotím si pro radost a nyní už i pro radost druhých, fotím s láskou k životu. Tak jsem si to přála a v tom jsem šťastná.
Co nejraději fotíte?
Fotím vlastně ráda vše, hodně fotím i na mobil, protože ten mám stále u sebe, není důležité čím fotíte, ale co z toho vznikne. Někdy jsou to opravdu nádherné věci. Velmi často fotím ženy, moc ráda jim ukazuji, jak jsou krásné, a dělá mi velkou radost jim jejich krásu zprostředkovat a dodávat jim sebevědomí, které je většinou hodně zašlapané. Začínám se nacházet i v reportážní fotografii, tam je příběh a ten já miluji. Zjistila jsem, že chci fotkami něco vyjádřit a něco říct, poukázat na něco a to je velmi, velmi těžké… No a když toho mám všeho nějak dost, vyjedu do přírody a fotím tam… je to nejsilnější nabíjející relax, který znám.

Z vernisáže snímků V. Placatkové.Zdroj: archiv V.P.
Jaké snímky návštěvníci vaší výstavy uvidí? Bylo pro vás těžké je ze své tvorby vybrat?
Jedná se o velkoformátové fotografie na jediné téma, na téma ženy… Výstava a celý fotoprojekt, který jsem skoro rok tvořila a pracovala jsem na něm s přestávkami, se jmenuje O ženách, které ví … Víte, jsem hodně rozlobená na to, co se děje ve světě, jak se se ženami zachází, jak jsou v některých státech degradovány, jak se jim ubližuje, jak jsou ženy nucené společností do rolí, které ale v mnohých případech dobrovolně hrát nechtějí, bojí se vystoupit z řady a říct, že ony to chtějí jinak. Všechno je to semele a jen velmi silná žena se tomuto dokáže postavit. Ale všechny mají nějaký svůj sen. Výstavou chci právě těm ženám ukázat, že cesta existuje, že jsou ženy, které už ví…, které si plní svoje sny, které jsou s láskou opečovávané, které dělají to, co je naplňuje, jdou si pro své štěstí a jsou šťastné!!! A přitom nepřicházejí o své ženství. Naopak, dělají šťastnými svoje rodiny, své muže, partnery, děti a učí tak své okolí lásce a úctě. A o tom to vše je, o štěstí, o splněných touhách, o naplnění a o naslouchání tomu, po čem každá žena touží.
Jak váš projekt postupoval?
Oslovila jsem 14 žen a vytvořila 12 úplně rozdílných fotografií, všechny v černobílém provedení. Každá tato fotografie je spojena s krátkým textem, který v souvislosti s ní může u každého vyvolat jiné její vnímání, jiné pocity, a to je přesně ono, protože si myslím, že každému mají co říct, ať je to žena nebo muž, každý, kdo se na ně podívá, je zasažen nějakým svým předchozím životem, zážitkem, zkušeností, každý to prostě vidí po svém.
Výběr fotografií byl asi to nejsložitější, nafotilo se mnoho a vybrat tu pravou, kterou chci něco říct, to bylo moc těžké. Navíc, ženy vůbec nevěděly, jakou jejich fotografii nakonec použiji, i pro ně to bylo překvapením. Děkuji jim za obrovskou důvěru, kterou mi tímto daly a vydržely tak dlouho na výsledek čekat.
Kdo vás na vernisáži výstavy podpořil?
Výstavu, která bude trvat do 31. ledna, uvedla samozřejmě zase žena, která se v oblasti kultury, umění a výstav pohybuje celý svůj život – Lucie Dolfi. Je již 10 let kastelánkou Jindřišské věže v Praze a ředitelkou kulturního projektu E-mo-ce. Nejen že mi přišla výstavu zahájit, ale pomáhala mi od doby, kdy jsem jí pořádala, aby dělala kmotru mému projektu, ba dokonce přijela o den dřív, aby mi pomohla s instalací. Je to další žena, která ví…
Chtěla bych touto cestou poděkovat úplně všem, kteří mi s projektem pomáhali, hlavně mým ženám, protože bez nich by prostě takový nebyl. Děkuji všem, kteří byli součástí mého fotoprojektu v průběhu jeho vzniku a nakonec i v ten den, kdy se ukázal světu.