Kvůli opatřením proti šíření koronaviru nemohla z Německa, kde žije, za příbuznými do Meclova. „Nejdřív jsem propadala smutku. Pak jsem si ale uvědomila, že je lepší s ním bojovat a raději něco dělat. Moc ráda fotím, takže jsem si řekla, že pro radost svoji i ostatních uspořádám výstavu,“ vyprávěla dvaapadesátiletá žena. Expozici dala příznačný název Za sklem a rozhodla se ji umístit do dvou výkladních skříní na Domažlicku.

Když se o akci zmínila na facebooku, začali se jí ozývat cizí lidé, že se chtějí k iniciativě přidat. „Strhla se vlna zájmu. Přihlásily se desítky lidí z různých koutů České republiky. Stále mě překvapuje, jaký to má ohlas,“ pokračovala Součková.

Důležitá je pro ni především série vystavená v domažlické cukrárně Ural. Je totiž vzpomínkou na jejího dědečka a válečného veterána Jaroslava Součka, jenž by letos oslavil 100. narozeniny. „První snímek vznikl už před dvěma roky. Čekala mě operace páteře. Měla jsem hrozný strach, a tak jsem ho potřebovala něčím přebít, podobně jako teď při epidemii. Zachytila jsem manželovy ruce držící hrneček. Hned jsem si vybavila dědečka. Míval takový velký kafáč, do kterého si dělal meltu,“ řekla.

Když se vrátila z nemocnice, v tématu pokračovala. Nakonec se zrodila série Dotek, při níž znovu asistoval její manžel. „Má se mnou svatou trpělivost. Kvůli fotce jsem ho třeba polila horkým voskem,“ nastínila.

STÁLE ŽIVÉ VZPOMÍNKY

Ostatně neskutečnou trpělivost měl podle Součkové také její dědeček. Ten byl volyňským Čechem, který během druhé světové války absolvoval výcvik u Krakova a mimo jiné se účastnil boje u Ratiboře nebo krvavé Ostravsko-opavské operace. Po roce 1947 se usadil spolu se svou ženou v Meclově. „Prožil neuvěřitelné věci. Přesto zůstal velmi lidský, laskavý. Vždycky jsem se o něj mohla opřít,“ uvedla Součková.

Ráda vzpomíná na své dětství, kdy s dědečkem trávila čas v práci. Živil se jako poštovní doručovatel a bral ji s sebou na pochůzky. Dodnes má před očima, jak byl oblečený do tmavé peleríny a s obrovskou brašnou obcházel Meclov a okolní vesnice. „Když se trochu vzmohl, pořídil si kolo, pak i pionýra. Doteď si pamatuji vůni klihového lepidla, které se používalo na dopisy. A když mi dovolil razítkovat, to jsem si připadala jako královna,“ vracela se v čase.

Později se díky němu naučila také šít, Jaroslav Souček byl totiž vyučeným krejčím, či vařit. „Mohla jsem za ním kdykoliv přijít. Letos by oslavil sté narozeniny, takže výstavu Za sklem, která se nakonec stane putovní, věnuji především jemu,“ uzavřela.