Došlo někdy v historii Chodských slavností k tomu, že jste se jich nemohl zúčastnit?
Zúčastňuji se jich od roku 1955, tedy založení naší Konrádyho dudácké muziky. Je ale pravda, že jednou jsem se zúčastnit nemohl. Bylo to ze zdravotních důvodů. To víte, že jsem litoval, protože Chodské slavnosti jsou pro mne událostí, na kterou se vždy těším. Patří k mému životu tak, jako muzika a láska k folkloru. Naštěstí mám následovníky – dudáky v rodině, kteří jsou schopni mě nahradit. Je to syn Vlastimil a čtyři vnoučata, která s chutí nejen dudají, tak jako jejich „děrek", a také dcera Ivana, která zpívá.
Zbývá Vám během slavností čas na nějaký rodinný rituál nebo jste po většinu času mimo domov, na pódiích, na vystoupeních, v zákulisí?
Na tuto otázku by vám nejlépe odpověděla moje manželka, která má každoročně o Chodských slavnostech starosti nejen s přípravou pohoštění, ale věnuje se také mým hostům, kteří mne v té době navštěvují. Jsou to nejen přátelé, ale také někteří spoluúčinkující. Máte pravdu, že většinu času Chodských slavností jsem mimo domov. Většinou jdu z jednoho pořadu do druhého a střídám pódia. S přibývajícími lety jsem rád, že už nejsem tolik zapojen nejen jako účinkující, ale i jako autor pořadů. Každoročně si říkám, že to byl  můj poslední scénář, ale vidíte sám. I letos jsem neodolal a do scénáře se pustil. Je mi 81 roků a skutečně budu muset jednou přestat. K tomu mne u srdíčka hřeje, že díky muzikálnosti mých dětí a vnoučat bude muzikantská tradice našeho rodu Konrádyů pokračovat, až jednou „zavřu oči".
Hosty slavností jsou pokaždé soubory z různých zemí. Vzpomenete si na nějaký opravdu exotický soubor nebo třeba na netradiční hudební nástroj, který jste třeba viděl poprvé?
Ještě když jsem byl zaměstnán v Praze, byl jsem určitou dobu členem Vysokoškolského uměleckého souboru, se kterým jsem se dostal do Francie. Tam jsme se setkali s různými soubory a kapelami. Konkrétně to byla kapela z Bretaně. Tam jsem poprvé viděl foukací dudy. Samozřejmě jsem měl chuť si je vyzkoušet, zahrát si na ně. Vzájemně jsme si je s tím dudákem vyměnili, ale ani jeden z nás na ně nevyloudil ten správný zvuk. Já jsem nemohl ufouknout ten plátek foukacích dud a on zase mačkal ten můj pytel – zásobník vzduchu tak silně, že se mu neozval ani tón. Další, tentokrát skotské dudy jsem měl možnost vidět a také si je vyzkoušet v roce 1965, kdy jsem se dostal jako dudák s pěveckým sborem Česká píseň do Velké Británie. Bylo to na pozvání známého dirigenta, hudebního skladatele a muzikanta Jaroslava Krčka. Účinkoval jsem s nimi v llangollenu v Severním Walesu.
Zužitkoval jste nově nabyté kontakty se zahraničními muzikanty následně třeba pro vystoupení Vaší dudácké muziky?
Kontakty jsem sice navázal, ale tehdy nebyla možnost jako dnes, pozvat si zahraniční, zvláště „západní" soubor. Škoda! Měl jsem kontakt na skotského dudáka, se kterým jsem určitou dobu korespondoval, ale pozvat ho jsem nemohl. Dnešní doba přinesla jiné možnosti k pozvání, účinkování kohokoli. Před lety se nám podařilo pozvat skupinu z Belgie. Tehdy účinkovali nejen o Chodských slavnostech, ale zahráli si také na zámku v Horšovském Týně. Díky tomuto pozvání jsme pak také několikrát účinkovali v Belgii.
Jsou pro vás Chodské slavnosti spíše radostí, starostí či kombinací obojího?
Už jsem zmínil, že se na Chodské slavnosti těším a pokud budu moci ještě po té jednaosmdesátce dále dudat, zpívat a vyprávět moje oblíbené poudačky, budu za to vděčen. Opravdu mohu říci, že folklor a muzika vůbec mi přináší do mého věku jen radost! Těší mne, když to publikum vycítí a pozná, že svým projevem chci také je  potěšit.
Když byste měl zhodnotit nové generace chodských muzikantů, kteří jsou dalšími nositeli zdejších tradic, jste pyšný na své následovníky? Případně na které obzvlášť?
Už jsem se zmínil o tom, že mám radost z mých rodinných následovníků. Také když mám nějaká vystoupení, při kterých nemůžeme uplatnit celou kapelu, rád si zadudám s některým vnukem a také vnučkou! Dcera Ivana Červená vystupuje se mnou ponejvíce. To když účinkujeme pro malou skupinu, která projeví zájem o folklorní vystoupení. Ještě v tomto měsíci to bude účinkování pro přátele ředitele Lesů Jana Bendu.
Už víte, co si v letošním programu určitě nenecháte ujít?
Protože jsem, jak se říká, „zapřažen" účinkováním ve více programech, tak vždy přijdu o ty, které by mne nejen zajímaly, ale i potěšily. Bývá to kupříkladu Štandrle, nebo vystoupení dalších souborů. Ještě jsem ani jednou neměl možnost vidět vynikající Vojenský umělecký soubor Ondráš. Jen o něm slyším! A na co se těším? Že pořad „Hdyž si náš děreček babičku bral, babička plakála, děrek se smál" se snad bude líbit. Připravili jsme jej se synem Vlastimilem a jako moderátory pořadu jsme opět pozvali výborné humoristy MUDr. Vlastimila Bursu a Jaroslava Pokorného. Těším se také na křest nového CD našeho dlouholetého zpěváka Václava Švíka a křest knihy s názvem „Hdyž pukl zabečí, hned srdce poskočí, aneb Jak jsem začal pukla mačkat". Knihu sepsala Ludmila Fliegelová a věnovala sepsání mých vzpomínek a hudebních zážitků celý rok poctivé práce. Snad také čtenáře potěší. Bude se prodávat již před Chodskými v označených prodejnách, ale také po skončení programu na pódiu pod hradem 11.srpna.